Brazilská města São Paulo a Aparecida: Městské protiklady plné vášní
São Paulo a Aparecida. Brazilská hlavní centra obchodu a katolické víry od sebe dělí méně kilometrů než Prahu a Brno. Přesto si na první pohled nemohou být vzdálenější. Na ten druhý už se začíná situace jevit poněkud jinak. Přinejmenším obě místa spojuje koncentrace moci, která dokáže ve velkém ovlivňovat životy lidí.
Hlemýždím tempem se plazíme v nekonečné zácpě směrem k městu. Šňůry aut ani všudypřítomný beton mě moc nezajímají. Zato zeleň kolem je fascinující. Dokonce i největší městská aglomerace v zemi dokazuje, že zelená je tou správnou barvou na brazilské vlajce. Stromy podél cesty jsou doslova těhotné jejími různými odstíny. Pomalu popojíždíme dopředu a já vzpomínám, co vím o historii São Paula. Jméno dostalo po apoštolu Pavlovi z Tarsu. Asi do poloviny devatenáctého století to byla zastrčená díra s pár obyvateli, odkud vyráželi hraničáři do vnitrozemí dolovat drahé kovy nebo chytat indiánské otroky. Pak přišel čas bavlny a plantáže rostly jako houby po dešti. Po nějaké době bavlnu vystřídala káva a město dál nezadržitelně rostlo. Dnes v něm žije v podstatě tolik lidí jako v Česku. Městská aglomerace pak čítá skoro 23 milionů lidí. To z něj dělá největší a nejbohatší město celé Latinské Ameriky.
V centru
Jeho tradiční centrum ale není nijak rozsáhlé. V podstatě se rozkládá kolem dvou náměstí – Praça da Sé a Praça da República. Na rohu druhého z nich vystupuju z minibusu. Právě v téhle oblasti se nalézá největší množství levných a středně drahých hotelů. Před sebou vidím postávat dva policajty v neprůstřelných vestách. Zamířím k nim, aby mi poradili s cestou. Chlapi moc anglicky nerozumějí. Žádné překvapení. V téhle portugalsky mluvící zemi jsou na tom s angličtinou asi jako u nás v první polovině devadesátek. Celkem bídně. Na druhou stranu jsou Brazilci velmi komunikativní, a když nerozumějí, pomůže překladač. „Hlavně si hned schovejte telefon a hlídejte batoh,“ povídá muž a máchne rukou kolem. Náměstí je poseto vzrostlými stromy obtěžkanými zelení a na chodnících se rozvalují bezdomovci. Na první dojem až v míře nečekané. S lehkým kulturním šokem nakonec přicházím do hotelu.
Bezdomovců je centrum města skutečně plné. Pár šťastlivců vlastní stany, občas někdo leží na papírové krabici, ale většina se jen tak povaluje, kde se dá. Kolemjdoucí je nijak neřeší. Ani vedle postávající policisté. Dokud nekradou, ničemu nevadí. Evropanovi chvíli trvá, než si zvykne na takovou úroveň pouliční chudoby. Zato standardní bezpečnostní opatření ulice člověk odkouká velice rychle. Mobily a peněženky se nosí za gumou spodního prádla vpředu na břiše. Stejně tak plno lidí nese svůj baťůžek raději na prsou. Přinejmenším ženy skoro všechny. V několika velkých městech jsem se pak lidí vyptával na situaci v centru. Všude byly odpovědi stejné. „Bezdomovci tu byli vždycky, ale za Bolsonara jejich počet podstatně vzrostl. V centrech jsou proto, že je neovládají žádné gangy – nikomu nepatří. Je tam větší klid a víc policejních hlídek. Navíc do nich pravidelně zajíždějí charity rozdávat jídlo.“
Dominanta
São Paulo je spíš městem podjezdů, nadjezdů a výškových budov než historických památek. Jak se posledních 150 let překotně rozvíjí, je nejdůležitější bořit staré a stavět nové. Přesto se i tady nějaká ta víceméně zajímavá historická místa najdou.
Dominantou Praça da Sé je neogotická Metropolitní katedrála, která pojme až osm tisíc lidí. Panna Maria z Aparecidy je svatou patronkou celé Brazílie, takže na její vyobrazení přirozeně narážím už tady. Jinak je náměstí nepřekvapivě rozsáhlou betonovou plochou s fontánami. Místo plné pouličního ruchu v čele s prodavači tretek, nějakým tím kazatelem a samozřejmě bezdomovci. Další zajímavou neogotickou stavbou je Městská tržnice z roku 1933, ležící kousek na sever. New York Latinské Ameriky, jak se také městu přezdívá, je ale především o současnosti.
Streetart
Kdo si stejně jako já užívá procházky ulicemi velkoměst a má rád výtvarné umění, velice brzy zjistí, že São Paulo je pro něj zemí zaslíbenou. Dříve tu streetartisty vnímali klasicky jako vandaly, které je třeba chytat a zavírat. Dnes je situace diametrálně odlišná. Samo město je podporuje, čímž se stalo jakousi obrovskou galerií murálního umění pod otevřeným nebem. Samozřejmě nemluvím o případech, které dobře známe i z domova: nějaký patlal vezme do ruky sprej s pocitem, že musí svůj neumětelský tag zanechat všude, kde to jen trochu jde. Tady je řeč o lidech, kteří svým uměním smysluplně dotvářejí moderní tvář města.
Jedno z míst, které se právě díky graffiti stalo turistickou atrakcí, nese název Beco do Batman. Ráno po snídani tedy beru do ruky foťák a vyrážím do čtvrti Vila Madalena. Pojmenování Batmanova alej vzniklo někdy v osmdesátých letech, kdy se zde objevila první velká malba téhle komiksové postavy. Studenti umění z okolí pak postupně doplňovali další murály ovlivněné třeba psychedelickými motivy nebo kubismem. Toulám se kolem zdí s uměleckými díly, dokud nepřijde prudká letní přeháňka. Schovávám se ve stylové kavárničce a pak už je čas jít dál. Za dalším uměním a mrakodrapy do nejslavnější ulice města.
Třída moci a umění
Avenida Paulista je pojem. Tahle tříkilometrová třída je ekonomickým a politickým sídlem moci, které už zažilo vzlety a pády mnoha vládců. Jak si kráčím mezi výškovými budovami a moje žabky plácají o chodník, vybavuji si jeden výstižný latinskoamerický vtip. „Jak poznáte, že jste praví Latinos? Pokud odpovíte kladně na tři následující otázky. Mlátila vás máma v dětství po hlavě žabkami? Jste závislí na rýži a fazolích? Podporovaly USA někdy v minulosti ve vaší zemi vládu pravicového diktátora? Jestli jste řekli třikrát ano, pak jste praví Latinos.“ Najednou zastavuji a zvedám hlavu k obrovské betonové stavbě jakoby plující na čtyřech červených pilířích. MASP. Muzeum umění v São Paulu je pýchou města, protože vlastní nejvýznamnější sbírku západního umění v Latinské Americe a zajít dovnitř se určitě vyplatí nejen v úterý, kdy je to zdarma.
Chozením jednomu pěkně vyhládne. Pokud jde o stravování, je São Paulo vynikající volbou. Jedním z důvodů jsou početné migrantské komunity, takže si člověk může vybírat doslova z kuchyní celého světa. Navíc Brazilci opravdu milují dobré jídlo a na něco k zakousnutí lze narazit na každém rohu. Ceny v běžných restauracích se od těch našich příliš neliší. Většina obyvatel se přes den chodí stravovat do takzvaných lanchonetes. Jsou to bistra, kde se dá rychle a za rozumný peníz dobře najíst. Salgados se obecně nazývají všechny ty slané smažené plněné pochoutky, po kterých hodně Brazilců vypadá poněkud při těle. Představa o modelkovských postavičkách Brazilek je trochu úlet. Dost z nich má klidně velikost XXL, jsou na to náležitě hrdé a brazilští muži jim za to vysekávají obdivné poklony.
Hlavní město víry
Stojím uprostřed Tiete, největšího autobusového nádraží v Latinské Americe. Rozhlížím se a napadá mě, že tu těch přepravních společností mají stejně jako lanchonetes na ulici. Opravdu hodně. Při zakoupení jízdenky musím předložit pas, kterým se pak prokazuji u řidiče. Chystám se do Ria de Janeiro, ale ještě předtím chci udělat zastávku v Aparecidě. Brazilské hlavní město katolické víry totiž leží někde v půlce mezi nimi.
Cesta trvá něco přes dvě hodiny a stojí kolem tří stovek. Hned po opuštění autobusu narážím uprostřed nádraží na několikametrovou sochu Panny Marie. Asi aby člověk neměl pochybnosti, jestli správně vystoupil. Jak pak procházím náměstíčkem směrem k zamluvenému penzionu, pomalu v každém krámku narážím na spoustu jejích vyobrazení. Kde se tu ale vzala ta nejslavnější soška, která je vystavena o pár kilometrů dál v největším kostele Ameriky?
Zjevená Panna Maria
Psal se říjen 1717. Obyvatelé městečka Guaratinguetá očekávali vzácnou návštěvu. Na své cestě ze São Paula se zde měl zastavit guvernér Dom Pedro de Almeida. Sláva to měla být veliká. Jen kdyby ho bylo čím pohostit. Jídla se příliš nedostávalo, a dokonce i z řeky Paraiba jako by všechny ryby vymizely. Provázeni modlitbami se tři místní rybáři vydali znovu na řeku. Neúspěšně nahazovali sítě, až dopluli do místa zvaného Itaguaçu. Tam něco v síti přece jen uvízlo. Nakonec vytáhli asi čtyřiceticentimetrovou bezhlavou sošku. Nahodili znovu a vylovili i chybějící hlavu. Od té chvíle se jim sítě začaly plnit rybami. Panna Maria Aparecida – Zjevená – se ocitla na světle božím. A to byl jen počátek zázraků.
Felipe Pedroso – jeden z rybářů – si sošku odnesl domů. Patnáct let tam stála a sousedi se k ní chodili modlit. Zázraky se podle místních začaly množit jako ryby v sítích. Smrtelně nemocní se uzdravovali a chudí bohatli. V době bez sociálních sítí se pověst o magickém artefaktu šířila pomaleji, ale jistě. Když už bylo lidí příliš, postavil Felipe skromnou kapličku, která však brzy nedostačovala. V tu dobu už se do věci vložila katolická církev. Necelých třicet let po nálezu byl vybudován první kostel zasvěcený Panně Marii Zjevené a začalo se kolem něj rozrůstat městečko, které dostalo příznačné jméno Aparecida. O další století později byla stavba rozšířena do podoby větší baziliky, která dnes stojí na náměstí a nazývá se „Stará“. Brazílie je však obrovská katolická země, takže ve dvacátém století přišli s myšlenkou na svatostánek ještě podstatně okázalejší. Nebylo se ostatně čemu divit. Za dvě uplynulá staletí se totiž sláva Neposkvrněné Panny Marie z Aparecidy začala až nebes dotýkat. Dvanáctého října 1929 ji dokonce papež Pius XI. prohlásil svatou patronkou Brazílie a tento den se stal státním svátkem. Práce na nové monstrózní stavbě odstartovaly v roce 1955 a trvaly dalších 25 let. V roce 1980 ji pak vysvětil papež Jan Pavel II. a udělil jí titul basilica minor.
Na Chodníku víry
Ubytoval jsem se a teď se s ubývajícím denním světlem toulám ulicemi. Oči mi stále ujíždějí směrem nahoru k místnímu „Nuseláku“. Nad mou hlavou se ve výšce několika desítek metrů nad zemí vine jakýsi most pro pěší obehnaný vysokým zábradlím. Jenže nevím, jak se na něj dostat, a tak zastavuji kolemjdoucího, aby mě nasměroval. „Musíte na náměstí ke Staré bazilice.“ – „Tam jsem byl, ale vchod na most jsem neviděl.“ – „Ale je tam. Vejděte do nákupní pasáže a uvidíte vstup na Passarelu.“ Samozřejmě měl pravdu. Stojím s obchody a rychlým občerstvením za zády, zatímco se přede mnou vine celá Passarela da Fé – Chodník víry. Tvarem písmene S upomíná na řeku Paraibu a končí přímo u „Národní svatyně“, tedy nové baziliky. Pohled je to velkolepý. Celá délka chodníku je 392 m a vede ve výšce od 18 do 35 metrů.
Hodiny na stometrové věži vedle chrámu ukazují tři čtvrtě na sedm a v pozadí pomalu klouže slunce za obzor někde v místech, kde poklidně protéká řeka. Pár lidí prochází Passarelou sem a tam, ale mě nejvíce zajímá žena kráčející s novorozencem v náručí vedle svého manžela, který se plazí po kolenou. Někteří věřící takto absolvují Chodník víry, aby prokázali svou zbožnost. Pod velkou zvonici přicházím už za tmy. Všechno kolem je ale nasvícené téměř pouťově. Rodiny s dětmi se procházejí mezí světýlky, mnozí se smějí a je cítit, že tu jsou rádi. Pozorováním začínám docházet k tomu, že projevy víry Brazilců se od těch našich někdy docela liší. Na první pohled mi přijdou živější a méně svázané. S pohledem na katedrálu se mi stále vrací jediné výstižné slovo: moderní.
Zevnitř působí celá stavba stejně majestátně jako zvenku. Večerní osvětlení ten dojem ještě násobí. Bazilika má tvar řeckého kříže s kulatým pódiem kazatelny uprostřed. Všechny čtyři hlavní lodě mají výšku 40 metrů a kupole mezi nimi dosahuje až 70 metrů. Dovnitř se vejde 45 tisíc věřících, což z ní dělá největší mariánský kostel světa. Jen tak pro představu je to více než polovina kapacity fotbalového stadionu Maracanã v Riu de Janeiro, kam se vejde téměř 80 tisíc diváků. Stejně jako ostatní návštěvníci jen tak bloumám večerní bazilikou, obdivuji náboženské i přírodní motivy zobrazené na stěnách nebo nakukuji do dalších menších kaplí zasvěcených jednotlivým svatým. Kde je ale ta jejich slavná terakotová soška v plášti? Už ji vidím. Stojí na konci jedné z chrámových lodí ve zlatém výklenku nad hlavami lidí. Pomalu se k ní vydávám. Najednou kolem mě projde chlapík ve sportovním úboru tlačící horské kolo. Nejdřív jsem trochu v šoku. Cyklista i s kolem v kostele? A rozhodně není sám. Pod soškou je jich hned několik. Kola opřená o zábradlí v řadě vedle sebe. Pokleknou, pomodlí se, dotknou se zdi, vezmou za řídítka a mizí domů na večeři. Jiný muž zase stojí a vztahuje ruce k zářící madoně. V levačce přitom drží svého malého psa. Nikomu to nepřijde divné, natož neuctivé nebo rouhavé. Všichni jsou s tím v pohodě, včetně psa. Celá atmosféra je taková lidsky uvolněná, ale zároveň tomu v žádném případě nechybí upřímný náboženský zápal.
Bazilika je centrem velkého komplexu v Aparecidě, který ročně navštíví přes sedm milionů lidí. Každého 12. října, v den státního svátku, sem dorazí až sto tisíc věřících. Druhý den po snídani se tedy vydávám na větší prohlídku. Nejdřív se ale ještě jednou stavuji uvnitř, abych se aspoň na chvíli podíval, jak probíhá mše svatá. Lavice jsou zaplněné do posledního místa a množství jízdních kol opřených o sloupy uvnitř už mě nemá čím překvapit. Míjím hodinovou věž, na chvíli zajdu do oficiálního obchodu s předraženými suvenýry a pak se přes rozsáhlá parkoviště vydávám spolu s proudem dalších lidí do míst s informacemi. Kolem je samozřejmě plno stánků s dalšími náboženskými předměty, jeden fast food vedle druhého a za nimi akvárium. Asi pro ty, kteří by si chtěli zavzpomínat na Mojžíše, když přecházel Rudé moře suchou nohou.
Obědvám u Brazilců velmi oblíbené grilované kuřecí maso se sýrem a spoustou fazolí. Atmosféra náboženského Disneylandu přetékajícího lidmi už je na mě trochu moc. Klidná procházka k řece Paraiba mi rozhodně neuškodí. Klidu je na cestě sice dost, protože do tohoto dalšího náboženského parku u řeky míří jen pár lidí, ale zato je mi vedro jako rybě na suchu. Poslední kilometr už lituji, že jsem radši nenasedl do turistického vláčku, který končí v Itaguaçu, kde rybáři vylovili sošku. Ještě minu pár skulptur zobrazujících biblické události a už tam určitě budu. Těším se, že vlezu do řeky a pak se po ní možná svezu lodí. Bude to kouzelné. Jenže se těším marně. Žádný zázrak se nekoná. Vstup k přístavišti je celý obehnaný kovovým plotem a vidím akorát dělníky namáhajícími se v tom vedru s úpravami okolí. Už ani nemám energii se cítit deprimovaně. Raději kupuji pití, nasedám do vláčku a pěkně schovaný ve stínu se vracím zpátky.
