Simona Bagarová o setkání se smrtí, víře, nedůstojné péči o seniory v Česku a trapnosti politiků
„Dejte mi polštář, já už se chci udusit,“ byla věta, která předurčila profesní dráhu Simony Bagarové, manažerky, která se věnuje péči pro seniory. Vyslechla ji z úst téměř stoleté klientky v domově pro seniory, kde dobrovolničila. Otřesena pohledem na zoufalou ženu zašla za zdravotní sestrou s tím, jestli by nebylo možné podat nějaké uklidňující léky, a narazila. Odpovědí jí bylo: „To je konec, už ji nech být.“ Když posléze na nedůstojné a nekvalitní zacházení, kterého byla opakovaně svědkem, upozornila zřizovatele služby, narazila podruhé. Její stížností se nikdo ani nezabýval. O neadekvátní péči o seniory se totiž většinu času nemluví. Atraktivním tématem je pouze před volbami, kdy se pár „starostlivých fotek“ se seniory hodí do kampaně. „Myslím si, že je mimořádně nevkusné chodit jednou za rok, nebo jednou za čtyři roky, podle toho, kdy se to hodí, do domova seniorů si tam potřást rukou a vyfotit se, a pak nedělat nic,“ říká Bagarová s tím, že státu chybí dlouhodobá vize a strategie péče.
„Nikdo z politiků nemá péči o seniory jako svoje klíčové téma, o které by se extra zajímal. Možná proto, že po něm není tak vysoká společenská poptávka, protože většina lidí se o něj zajímá až ve chvíli, kdy jich samotných se dotkne v osobním životě, a tím pádem není tlak, aby se služby zlepšovaly,“ poukazuje na nedostatečnost systému Simona Bagarová s tím, že nepřichází ani impulsy ke změně zdola, tedy přímo od klientů jednotlivých zařízení. „Bojí se pomsty ze strany personálu, když to řeknou. A rodina se zase bojí, že přijde o místo pro svého blízkého. Rodiny často umisťují klienty do péče ve chvíli, kdy už ji samy doma nezvládají. Takže když si představí, že by to mělo skončit a měly mít toho člověka zase doma, je pro ně extrémně složité,“ vysvětluje důvody, proč se senioři nezřídka stávají oběťmi uplatňování mocenského přístupu, manažerka, která se zaměřuje na vzdělávání neziskovek, podporu pečovatelů v domech pro seniory a jejich vedení tak, aby dokázalo nabídnout zaměstnancům adekvátní podmínky pro jejich profesi.
„Ta práce je nesmírně náročná a velmi špatně finančně ohodnocená. Od lidí, kteří ji vykonávají, očekáváme, že se budou chovat k našim blízkým líp, než se chováme my samy, že se o ně budou starat víc než my sami, a za to jim nejsme schopni dát ani základní respekt,“ dodává a už šestým rokem se snaží situaci zlepšit prostřednictvím svojí organizace Mila. O svých zkušenostech napsala i knihu Hořím, ve které vyzpovídala pět pečovatelů a pečovatelek, pro něž je jejich práce přes všechny každodenní překážky, které v ní musí překonávat, posláním.
O tom, jaká je realita domovů pro seniory, čím je možné život v nich zkvalitnit, proč nás smrt fascinuje a staří vytěsňujeme a co si z toho všeho jako společnost můžeme vzít, mluvila Simona Bagarová v Prostoru X.
