Tomáš Drahoňovský o boji s alopecií: Vypadaly mi vlasy i obočí, měl jsem strach, učím se s tím žít
Před 11 lety se stal Tomáš Drahoňovský nejmladším moderátorem hlavních televizních zpráv na českých obrazovkách. Jeho mediální hvězda zářila a on si pozornost, která na něj byla upřená, užíval. Dával si pozor na své vystupování a důsledně dbal na to, jak vypadá. Dnes je všechno jinak. Loni z České televize odešel, během jednoho měsíce přišel o vousy, které byly roky součástí jeho image, a začátkem zimy i o vlasy. Padaly mu tak, že když si do nich zajel rukou, zůstávaly mu v ní chomáče. Tak je oholil a na několik týdnů se uzavřel – doma i do sebe. „I to, že tady sedím před kamerami, je součástí terapie. Měl jsem strach,“ přiznává v rozhovoru pro Prostor X, ve kterém popisuje, jak alopecia universalis otřásla jeho egem, co navzdory ztrátě vlasů, vousů, řas, obočí nebo chlupů, k níž při tomto autoimunitním onemocnění dochází, získal a jaké je to začínat znovu od nuly.
„Míval jsem takové etapy, kdy jsem třeba, jak se říká okřídleně, ani s košem nešel v teplákách, vzal jsem si vždycky třeba aspoň džíny, když jsem šel na nákup, což se mi teď neděje, a cítím to jako výrazně zdravější a časově méně náročné,“ srovnává bývalý moderátor Tomáš Drahoňovský svůj život před a po alopecii, jejíž nejpokročilejší forma – označovaná jako universalis – u něj propukla loni v létě. Do té doby zaznamenal čas od času drobnou lysinku. Bral ji jako daň za stres, který s sebou profese novináře přináší, navíc holá místa vždycky zarostla. To se teď velmi pravděpodobně nestane, resp. statisticky se to děje v 10 % případů. „Je důležité to přijmout kvůli tomu, že je velká šance, že už se to nezmění, že zkrátka takhle budu vypadat po zbytek života,“ říká. Vyrovnat se s tím mu pomáhá terapeutka. Díky ní si připustil, že vzhled není to, co člověka utváří, co ho dělá, kým je. „Asi bych lhal, kdybych řekl, že už to mám vyřešené. To teda určitě ne,“ netají se tím, že na novou realitu si zvyká postupně.
Jako proces vnímá Drahoňovský i práci s vlastním egem, které mu roky pomáhalo zvládnout náročné situace. „Nemůžete vést ostrou debatu s někým, nad kým máte pocit, že nikdy nemůžete zvítězit. Tohle zkrátka vyžaduje velkou sebedůvěru, velké ego. Je to věc, která v tu chvíli dobře slouží, ale dobře slouží na obrazovce. Člověk by si měl dávat pozor, jestli mu to ego dobře slouží, i když z obrazovky odejde,“ popisuje s tím, že až odchod z televize a nemoc ho přiměly zamyslet se nad tím, zda se umí nejen prosazovat, ale i naslouchat. „Paradoxně jako moderátor jsem byl v osobním životě komunikace málokdy schopný, takže i tohle jsou věci, které mám pocit, že teď můžu líp procítit, když mi zmizela fyzická bariéra,“ reflektuje svou někdejší neústupnost.
Další prozření přišlo během pandemie. Ta pro něj znamenala novou profesní zkušenost. Řadu měsíců reportoval aktuální informace přímo z místa dění – provizorního venkovního studia na pražském Malostranském náměstí, což pro něj, odhlédne-li od vážnosti situace, bylo mimořádně zajímavé. Kromě toho byl ale také svědkem sílící polarizace společnosti. „Bylo pár momentů, kdy jsem si řekl: ‚Já si asi dovedu představit život jinak než každý den aktivovat svoji druhou omyvatelnou teflonovou osobnost, kterou vystavuju ven, která po sobě nechává stékat všechny invektivy, a pak přijít domů a zase se přepnout do normálního Tomáše. Možná by bylo lepší mít jenom jednu osobnost,“ dodává s tím, že coby manažer řemeslných piv a pivních speciálů Plzeňského Prazdroje si to může dovolit.
Proč se rozhodl svou diagnózu sdílet na sociálních sítích, které jsou často jednou velkou přehlídkou eg, jak se s alopecií vyrovnává jeho sestra, jdou dohromady pivní speciál a Plzeňský Prazdroj, kterému se mezi fanoušky řemeslných piv přezdívá „chemička“, nebo jak pomoct českému národnímu nápoji, jehož spotřeba každoročně klesá, odpovídal Tomáš Drahoňovský v Prostoru X.
