Knapová: Ukrajinci jsou odhodlaní i zemřít, jsou strašně stateční. Uprchlíci vědí, že se nemají kam vrátit
„Nikdy jsem neviděla tolik odvahy. Oni o ní nemluví, ale vidíte to v tom, jak se chovají,“ popisuje spisovatelka Adéla Knapová svá setkání s obyvateli několika ukrajinských měst. Do válkou sužované země odjela pouhých dvaasedmdesát hodin od vypuknutí konfliktu a sledovala, jak ji poznamenává. Jak ženy odváží své děti do Moldavska, aby se mnohé z nich vrátily zpátky a bojovaly po boku svých mužů, nebo jim aspoň vařily a pekly, protože zásoby potravin dochází. Jak se celé rodiny, které přišly o střechu nad hlavou, vydávají na cestu, aniž by věděly kam. Jak si obyčejní lidé ve dne v noci a v mrazu hloubí lopatkou příkop za svým domem. O svých bezprostředních zkušenostech promluvila jen pár dní po svém návratu v Prostoru X.
„Mně to přijde jako zázrak, co Ukrajinci předvádějí, vzhledem k tomu, jak dlouho už třeba Mariupol Rusové dobývají. A pořád nedobyli. Podle všeho ostřelují už i porodnice a místní lidé nemůžou ani pohřbívat, musí dávat své mrtvé do hromadných hrobů, přesto to město drží,“ říká spisovatelka Adéla Knapová, která po Ukrajině najezdila stovky kilometrů, aby čtenářům webu a týdeníku Reflex zprostředkovala informace přímo z místa. Vidět na vlastní oči, co se děje, a nepřebírat jen agenturní zpravodajství, které nelze nikde ověřit, považovala za nutnost. Už proto, že Kyjev a Lvov jsou vyspělá evropská města srovnatelná s Prahou a Ukrajinci jsou Evropané stejně jako Češi. Argument, že nevypadají jako běženci, tak proč bychom jim měli pomáhat, jí přijde absurdní.
„Znamená to, že, když tady budeme mít válečný konflikt, tak všichni zahodíme naše oblečení a půjdeme do kontejneru, nebo si ho roztrháme, abychom vypadali jako běženci?“ pozastavuje se nad zcestnými úvahami s tím, že ani námitka, že na západě Ukrajiny se nebojuje, není relevantní. „Neumím si představit, že by se bojovalo v Ostravě a někdo z Českých Budějovic, kdo má v Ostravě babičku, která by mu řekla, co se tam děje, by měl v Budějovicích malé děti a chtěl by opustit zemi, protože je pravděpodobné, že se válka dostane až němu. A někdo na hranicích by mu řekl: ‚Hele, počkej až k tobě přijde fronta!‘,“ dodává Knapová.
Největší deziluzi zažila podle svých slov při cestě zpátky osmý, nebo devátý den války. „Všichni se snaží v okolních zemích pomáhat a byrokratický šiml prostě jede dál. Fronty na hranicích jsou neuvěřitelné a naprosto zbytečné. I ti Ukrajinci zkoumají každou rodinu 20 minut. Proč, probůh, ty lidi nepustí, jsou to ženy a děti,“ pozastavuje se nad zdlouhavými administrativními procesy, kterými musí uprchlíci procházet. A když už by se zdálo, že mají všechny dokumenty vyřízené, vystojí si i na malém přechodu několikahodinovou kolonu, protože slovy maďarské pohraniční kontroly „je to jejich chyba, protože je jich tolik.“
Kde přespávala, jak jí na cestě pomáhal status novinářky, co se s kolegyní fotografkou rozhodly nefotit, jak blízko byla střelbě nebo proč jsou válkou zaskočeni i samotní Ukrajinci, když ze strany Ruska čelili dlouhodobému tlaku, odpovídala Adéla Knapová v Prostoru X.
