Cibulková: Vykradli mě patnáctkrát, pomoc bezdomovcům byla katastrofa, k alkoholu jsem si našla vlastní cestu
„Jakákoli pomoc by měla znát své hranice,“ je přesvědčená Vilma Cibulková, pro kterou je altruismus celoživotní téma. Odmalička k němu byla vedená rodiči, maminka ji budila v půl čtvrté ráno, aby zametla dělníkům autobusovou zastávku a oni odjížděli do práce z čistého nástupiště. Coby uznávaná herečka platila azyl bezdomovcům, kteří se na ubytovně prali, a jejímu majiteli na nechápavé otázky, proč to dělá, odpovídala, že chce pomáhat. „Dopadlo to katastrofálně,“ přiznává s tím, že nelituje, ale poučila se. I tak ale nechává dveře svého domu odemčené, aby do něj mohl vstoupit kdokoli. „Vykradli mě asi 15x v životě a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se zamykat nebudu, nechci mít strach,“ má jasno. Svou vlastní cestu si po dvacetileté abstinenci musela najít i k alkoholu.
Strach se Vilma Cibulková naučila nemít ani z války, do jejího modelu se narodila. Vyrostla v sousedství vojenského prostoru v Jakubově a tanky se staly nedílnou součástí jejího dětství. Místo na indiány si s kamarády hrála na vojáky, schovávali se do děr v zemi a házeli po sobě jakoby granáty. Spolužákům z jednotřídky se podařilo dokonce vyměnit za konzervy a drobné opravdickou munici, kterou ukrývali doma v krabici pod postelí. Když jim na to přišli, ukázalo se, že by s ní dokázali vyhodit do povětří celý Karlovarský kraj.
Jako součást dětské hry vnímala i to, když po ní v pěti letech pálil kulomet za to, že na vojáky vyplázla jazyk. „Plazila jsem se domů a myslela jsem, že jsem mrtvá. Nikoho nezajímalo, jestli tě zabijou,“ vzpomíná herečka s tím, že lidský život tehdy neměl žádnou cenu. A nemá ji podle ní stále, jestliže je v roce 2022 možné, aby vražda zůstala nepotrestána. „Všechny zločiny by měly být nepromlčitelné,“ říká s odkazem na nový thriller Promlčeno, ve kterém ztvárnila jednu z hlavních rolí a který ve čtvrtek 28. dubna vstoupí do kin. „Nikdy jsem nikoho nezabila, ale představuju si to jako herec, a kdybych měla zabít, tak to odčiním okamžitě, samozřejmě. A neponesu si to dalších dvacet, třicet let, abych se omluvila všem,“ je si sama sebou jistá.
Pochybovat už o sobě nemá důvod ani ve vztahu k alkoholu. „Nejdelší abstinenci jsem si dovolila dvacetiletou. A přestože mě neustále brali jako člověka, který… já jsem se z toho vyhrabala a mě nezajímá alkohol jako takový, mě zajímá vždycky závislost,“ upřesňuje a otevřeně mluví o tom, jak problematické pro ni bylo přicházet do společnosti, a to i těch nejbližších. Všichni z ní byli nervózní. „Důležité je srovnat se sám se sebou v tom, co smíte. Zákazy a příkazy vás neustále honí z extrému do extrému,“ dodává s tím, že si zvolila střední cestu a toleranci vůči sobě.
Proč je celý život nestranická a nikdy nic nepodepsala, co si během dvouleté pauzy způsobené pandemií uvědomila a co se naučila, v co věří nebo proč měl být film Promlčeno původně bez ní, prozradila v Prostoru X Vilma Cibulková, herečka a držitelka Ceny Thálie i Českého lva.
