Hruška: Největší problém je naše rozežranost, elektromobil není spása, planeta už nebude jako dřív
Kdo otrávil Bečvu nebude nikdy prokázáno, myslí si přírodovědec Jakub Hruška, který poukazuje na fakt, že při vyšetřování havárií takového rozsahu byl v minulosti viník vždy nalezen. V tomhle případě ale zřejmě sehrála roli autocenzura, protože všichni vědí, že podezřelá chemička Deza patří do holdingu Agrofert, a ničemu nepomohl ani tehdejší ministr životního prostředí Richard Brabec, který, ač vzděláním hydrogeolog, jednal zmateně. Přitom stačilo jediné: vyzvat Českou inspekci životního prostředí, ať okamžitě odebere vzorky. Zklamaný je Hruška i z přístupu nové šéfky rezortu Anny Hubáčkové. Ta sice avizuje novelu vodního zákona, ale ve znění, které objasnění podobných katastrof nijak nepomůže.
„Novela spočívá v tom, že takové havárie už bude šetřit jenom vodoprávní úřad a inspekce v tom nebude hrát žádnou roli mimo té, kdyby byla požádána a zrovna se jí chtělo nebo měla kapacity. To mi přijde jako špatný postup, protože vodoprávní úřad už z toho názvu je prostě úřad, což zvlášť na těch menších obcích je úředník, který sedí na té obci, vydává nějaká správní rozhodnutí a určitě není připraven, když mu někdo zavolá, popadnout odběrové flašky a běžet vyšetřovat havárii,“ upozorňuje Jakub Hruška na díru v připravovaném zákoně. Vše přitom nasvědčuje tomu, že parlamentu by měl být předložen právě v tomto znění. Očekávat nelze v kauze Bečva ani exemplární trest, služební zákon podle vládní koalice vyvození personálních důsledků neumožňuje. „Máme vodoprávní úřady, Českou inspekci životního prostředí, hasiče, státní podniky povodí. Okolo té řeky se formálně motá neuvěřitelné množství institucí a nikdo z nich nebyl schopen ve správnou chvíli provést ten správný krok,“ vrtí nechápavě hlavou přírodovědec a profesor environmentálních věd.
Zarážející je pro něj i dosavadní přístup České republiky k výrobě energie z obnovitelných zdrojů. Její kapacita je „tragicky nízká“ a dosáhnout v následujících letech adekvátního využití je prakticky nemožné. A tudíž i dostát závazkům vyplývajícím z klimatického balíčku Fit for 55, který požaduje od jednotlivých členských států EU snížení emisí o 55 %. „Dneska máme emise 129 megatun ekvivalentu CO2. Posledních 10 let jsou stejné, vůbec se nesnižují. A my bychom měli během pouhých sedmi let provést obrovský skok na asi 72 megatun, a to v podstatě není realizovatelné jinak než vypnutím veškerých uhelných elektráren, a to si myslím, že se do roku 2030, zvlášť s poukazem na ukrajinskou krizi, určitě nestane,“ předesílá s tím, že optimální by bylo z dohody delikátně couvnout. Sichr totiž není ani výstavba jaderných elektráren, která je neuvěřitelně drahá a nezřídka se protahuje. Uran je navíc nutné nakupovat v jiných zemích a tím pádem být závislý na jejich dodávkách.
Řešením je uskromnit se. Skutečným problémem lidstva je totiž podle Hrušky jeho rozežranost. „Všichni se ztotožní s dlouhodobými cíli, že je potřeba dekarbonizovat, mít obnovitelnou energii, a když se jim řeknete: ‚Ale tak byste si to příští auto už nemuseli kupovat o číslo větší, než bylo to předchozí, tak se nikomu nechce,“ poukazuje na všeobecnou neochotu dělat ústupky. Touhu po luxusu přitom registrují i výrobci elektromobilů a některé automobilky už lobbují za zvýšení hmotnosti osobních automobilů nad 3,5 tuny. „Fyziku nepřelstíte a s výkonem, který budete potřebovat k tomu, abyste uvedl do chodu takové monstrum, to bude energeticky daleko náročnější, než byla Škoda 120 před 30 lety,“ vyvrací mýtus samospásné elektromobility.
Nekonečné zvyšování spotřeby je zkrátka neudržitelné a už teď si vybírá svou daň. Pařížská dohoda z roku 2015, která měla přispět ke změně klimatu, je podle Hrušky mrtvá, celosvětová produkce emisí CO2 dokonce začátkem letošního roku vystoupala na své historické maximum. V budoucnu lze pak očekávat extremizaci klimatu, při které se bude střední Evropa střídavě potýkat s epizodami sucha a velkými povodněmi, zatímco Středozemí vyschne na troud. Vůle změnit to je ale zatím slabá.
Proč bylo vyšetřování otrávené Bečvy vedeno hrubě předpojatým způsobem? Jak může klima v Evropě ovlivnit zpomalení Golfského proudu? Má smysl v Česku budovat větrné elektrárny, když tu nefouká? Čím lze aspoň částečně zabránit vysychání půdy, jaké další zásahy můžou pomoct tuzemským zemědělcům a není na ně už příliš pozdě? I na tyto otázky odpovídal přírodovědec a profesor environmentálních věd Jakub Hruška. Pokud vám budoucnost naší země není lhostejná, sledujte i další rozhovory Prostoru X. A jestli vám není lhostejný Prostor X, hlasujte pro něj v anketě Podcast roku zde.
