Šimon Holý: Česko má ve světě obraz chudé vesnice se zlými lidmi, filmů tu vzniká moc, ale málo kvalitních
„Filmů je moc, ale málo kvalitních,“ říká Šimon Holý, jehož jméno je skloňováno v souvislosti s nastupující generací mladých filmařů. Kina zaplavují romantické komedie nevalné kvality, které mají jediný cíl, a to prodat reklamu, zaplatit štáb a pak se objevit v nedělním primetimu některé z komerčních televizí, nebo historické snímky oslavující obecně akceptované postavy s nulovou ambicí reflektovat jejich roli v současném kontextu. Kromě nadprodukce trápí českou kinematografii tematická jednotvárnost a stereotypizace postav. „Ve chvíli, kdy tady kultivujeme tradici hraného filmu, která nenese úplně vysokých uměleckých kvalit, anebo nabízí furt jedno stejné téma, tak si sami sobě kopeme hrob a je třeba s tím něco dělat,“ myslí si režisér a skladatel.
„Přišlo mi podstatné ukázat různé komunity, které jsou v českém filmu a obecně v českém mediálním prostředí málo viditelné, a opravdu, jestli se někdy bavíme o nějaké queer komunitě v Česku, tak jsou to vlastně manželství pro všechny, to je oblíbené třaskavé téma politiků, ale nic jiného se vlastně neřeší,“ upozorňuje režisér a skladatel Šimon Holý na fakt, že tuzemská kinematografie se při zobrazování jiných než heterosexuální postav omezila na feťáka, který se předávkuje a umře, pedofila, co obtěžuje v podstatě všechny, masovou vražedkyni a šarlatána. „My jsme neměli normální queer postavou v českém filmu,“ poukazuje na extrémní znázornění, které chce nabourat svým dalším filmem Thinking David.
Svůj třetí celovečerní snímek o coming-outu židovského kluka z Prahy přitom zamýšlí točit výrazněji déle než debut Zrcadla ve tmě a drama A pak přišla láska…, které premiérově představil dva roky po sobě na filmovém festivalu v Karlových Varech. „Nějaký divák za mnou přišel a říkal mi, že viděl teďka dva filmy ode mě, že se mu to líbilo, ale že by chtěl ode mě vidět velký příběh. A já jsem říkal: ‚No, já už bych taky rád natočil ten velký příběh,“ přiznává pobaveně, ačkoli realita tak veselá není. „Radši bych natočil jeden film za pět let a mohl v klidu žít a připravovat pořádně ten jeden, ale ve chvíli, kdy ty finance jsou nastavené tak, že z toho filmu, který je i dobře nastavený, člověk nevyžije, a musí točit další a další filmy a vlastně to chrlí nadbytek, který potom končí nutně v kinech,“ konstatuje s tím, že mezi stovkami titulů ročně je pak jen pár vrcholových a zbytek prakticky nemá šanci uspět, protože z programů kin vypadne dřív, než ho diváci stihnou vidět.
Situaci filmařům ještě ztěžuje klesající návštěvnost kin, kam před pandemií zašel každý dospělý Čech jednou za rok. Loni se tento průměr propadl na 0,6 návštěv. „Je opravdu těžké, jak vysvětlit lidem, že by měli jít do kina a že by měli vzít třeba i celou rodinu a má je to stát 1500. Já sám to nevím, jak vysvětlit, že to má větší smysl než si koupit Netflix na 10 měsíců. Nebo jak vůbec vysvětlit takové téma, že streamovací sítě tady neodvádějí nic do fondu, ani nic státu a lidi si řeknou: ‚No, ale aspoň mám kvalitní seriál, který Češi stejně nenatočí.‘ A jak jim vysvětlit, že to, že přijdou do kina, je pro český film a českou kulturu obecně výrazně důležitější, než aby měli 10 měsíců Netflix,“ připouští režisér a skladatel.
Jaké reakce provázely jeho kritický manifest Tady a teď formulující problémy tuzemského filmu? Jak Českou republiku vnímají zahraniční festivaloví selektoři? O čem je jeho nový snímek A pak přišla láska…, který je premiérově uváděn na aktuálně probíhajícím filmovém festivalu v Karlových Varech? Jaká témata se filmoví tvůrci bojí zpracovávat? Nebo co ho děsí na rétorice českých politiků a proč přemýšlel, že se ze země odstěhuje? Na tyto a další otázky odpovídal režisér a skladatel Šimon Holý v rozhovoru pro festivalový speciál Prostor KVIFF X natáčený na 56. ročníku MFF KV.
