Bříza: Válka na Ukrajině se rozhodne na podzim, jak ji známe, skončí. Západ si nechává pojistku
Ovládnutí celé levobřežní Ukrajiny je cíl, ke kterému nyní Rusko směřuje, a zda ho dosáhne, rozhodne podzim. Aspoň podle odborníka na mezinárodní vztahy Vlastislava Břízy ml. „Nicméně propásli to zásadní, a to je moment překvapení. A dneska se ukrajinská armáda řadí k nejbojeschopnějším, ukrajinské dělostřelectvo, co se efektivity, nikoliv mohutnosti týče, patří mezi tři nejlepší na světě,“ říká s tím, že šance ruských jednotek uspět jsou malé. Minimální je i pravděpodobnost, že se Ukrajincům podaří znovu dobýt všechna území, o která přišli. Z hlediska stability to není ani žádoucí. Pokud by totiž chtěli získat zpět Krym, který Rusko vnímá jako součást své integrity, konflikt by opět eskaloval. Toho si je západ vědom, proto se jistí.
Popírat existenci války na Ukrajině argumentem, že premiéři sousedních států byli schopni dojet vlakem až do Kyjeva, je podle Vlastislava Břízy ml. absurdní. V bojích denně umírají stovky vojáků a enormní jsou i materiální ztráty. „V této intenzitě může válka pokračovat maximálně do podzimu. V zimě se boje musí nutně uklidnit. Dojde k jakési konsolidaci fronty, zakopání minimálně té ruské útočící strany a pak je otázka, co se bude dít. Je něco jiného útočit a něco jiného se bránit,“ nastiňuje odborník z Katedry mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy předpokládaný vývoj konfliktu na základě současné situace v Doněcké a Luhanské oblasti. Ty se sice ocitly pod kontrolou ruské armády, ale jejich dobytí lze spíš než za úspěch považovat za Pyrrhovo vítězství, kterého útočníci dosáhli za cenu obrovských ztrát. A velkou neznámou zůstává, kolik jim po čtyřech fázích, kterým Ukrajinci dokázali vzdorovat, zbývá sil. Původní plán byl totiž jiný.
„První fáze operace měla být podobná Ruzyni v roce 68, měla být podobná Afghánistánu v prosinci 79. To znamená rychlý výsadek, antonovy by přistály tentokrát v Hostomelu, vysadily by 331. výsadkový pluk, který by následně využil momentu překvapení a zdecimoval by velení a vedení Ukrajiny. To se ostatně málem podařilo, tam bylo velkým štěstím, že reliéf Hostomelu neodpovídá Ruzyni ani Kábulu, to znamená vedle Hostomelu jsou lesy, kde byla shodou okolností brigáda rychlého nasazení ukrajinské armády, která byla vybavena mimo jiné přenosnými minomety. A ta, když věděla, co se děje poté, co výsadek prvotní pomoci ruských útočných helikoptér přistál a dobyl Hostomel, tak zahájila palbu a byla schopna zničit přistávací dráhu. A ty antonovy, to se málo ví, které již byly ve vzduchu z Běloruska, tak se otočily a nepřistály,“ popisuje, jakým způsobem se Rusové přepočítali.
Nevyšel jim ani následný kalkul ministra obrany Šojgua, který sázel na blitzkrieg. A tak došlo na likvidaci živé síly a měkkých cílů, které měly ukrajinské obyvatelstvo vyděsit a přimět se vzdát. „To by v některých státech jistě zapůsobilo. Ne tak v Ukrajině. Tam si troufám tvrdit, že byl ten break-even point z hlediska možnosti nějaké dohody Ukrajiny s Ruskem ve smyslu postoupení části ukrajinského území za mír. Ale ve chvíli, kdy vám umírají ženy, děti ve škole, školce, v nemocnicích, a to po stovkách a ty útoky jsou jasně mířené na civilní obyvatelstvo, kdy srovnáte Mariupol se zemí, uděláte z něj moderní Pompeje, kdy se v Buči stane masakr, jaký se stane, kdy Černigov je na tom podobně jako Mariupol, byť ne v tak katastrofickém měřítku, v tu chvíli samozřejmě obyvatelům klesá chuť uzavřít nějaký kompromisní mír,“ rekapituluje další postup, který vyústil v aktuálně definovaný záměr získat levobřežní část Ukrajiny. I jeho naplnění ale vidí Bříza jako málo pravděpodobné.
Co by reálnou hrozbu přinést mohlo, by byl boj o Krym, který Rusko vnímá jako své integrální území. „Západ si pořád nechává pojistku, kdyby válka mohla ještě nějak eskalovat tím typem, že by Ukrajina prorazila linie a šla by si vzít zpátky Krym, což by nutně vyvolalo eskalaci z ruského úhlu pohledu. Otázka je jakou, jestli mobilizací nebo použitím nějaké formy zbraní hromadného ničení. Na to si pořád západní společnost nechává určité rezervy, proto zbraňové systémy typu HIMARS tam nejsou poskytovány v tak velké míře,“ vysvětluje s tím, že Evropa nemá dostatek výzbroje, ani technologií, aby konflikt dokázala zvrátit. Současné vyzbrojování evropských států včetně České republiky, je proto nutné k tomu, abychom byli do budoucna nezávislejší a obranyschopnější.
Proč se Vladimir Putin zdráhá mobilizovat? V čem dala historie Rusům za pravdu? Co válka odhalila v plné nahotě? Jaké moderní zbraně má ruská armáda ve svém arzenálu? A čím by se měla vyzbrojit ta česká? Na tyto a další otázky odpovídal Vlastislav Bříza ml., odborník na mezinárodní vztahy z Katedry mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy.
