Budař: Herectví mi přestalo dávat smysl, české komedie mě nebaví ani jako diváka. Smrt v sobě máme všichni
Česká kinematografie se posledních 10 let ocitla v zajetí komerčních komedií, které v Janu Budařovi nevzbuzují hrdost, ani divácký zájem, proto v nich odmítá hrát. „Opakuje se, co fungovalo. Pak už to má i stejný design, takže všechny plakáty mají v sobě růžovou a fialovou barvu, zhruba podobný font a jsou víceméně stejné, hrají v nich podobní herci, protože se myslí, že lidi přišli na ty herce v jednom filmu, tak přijdou i na další,“ říká s tím, že vzácnou výjimkou, kdy mu po dlouhé době dávalo herectví zase smysl, bylo natáčení filmu Hovory s TGM. Přípravě na roli Karla Čapka tehdy věnoval týdny a uvědomil si, že výsledek jeho práce nezávisí jen na odvedeném výkonu na place, ale především na prožitku s danou postavou mimo kameru.
Role si Jan Budař vybírá už dlouho a pouze takové, které ho baví jako diváka, pak v nich dokáže i hrát. Tvorba je pro něj výživou pro duši, kterou nechce zahlcovat ničím, co ho neslovuje. Kromě herectví ho živí ilustrování a psaní knih, malba nebo hudba. „Konzumovat umění a zároveň ho sám tvořit je něco, co určitě obohacuje každého člověka, takže já se v tom jakoby koupu,“ popisuje. Motivací mu přitom je čistá radost a vášeň, se kterou se drze pouští i do oborů, které nevystudoval. Ve svém prvním celovečerním filmu tak zastal hned několik rolí. Vyjma toho, že ztvárnil ústřední postavu prince Ludvíka Otomara Karla XII. zrozeného Vznešeného, je také autorem scénáře, hudby, režisérem a omylem i producentem. „Měl jsem obrovskou zodpovědnost za celý ten projekt, kterou jsem v životě neměl, takže to byla to pro mě největší škola života, jakou jsem kdy zažil,“ prozrazuje na konto pohádky Princ Mamánek, která bude v kinech k vidění od 27. října (trailer zde).
Sedm let od napsaní knížky po zfilmování dobrodružné cesty následníka trůnu, který je ve svých 39 letech velmi spjatý se svou milující maminkou, neprovázela jen dřina, ale i ztráty. Roli královny Ludmily měla původně ztvárnit Libuše Šafránková, ale odřekla ji kvůli nemoci, poté Hana Maciuchová, která před natáčením zemřela. Nakonec v ní diváci uvidí Janu Nagyovou, někdejší seriálovou Arabelu, která se před kameru vrací téměř po 30 letech. „Vnímal jsem to jako běh času. Bylo mi to líto, ale všechno má svůj čas. Samozřejmě už nikdo nikdy nezjistíme, jaké by to bylo, kdyby se ten film natočil dřív a stihli jsme to ještě právě s Libuškou a Josefem Abrhámem, kteří původně měli hrát moje rodiče, ale čas běží a já jsem to vnímal jako přirozenou součást cyklu,“ prozrazuje Budař. Se smrtí podle něj nepřichází nic nepříjemného, je jako noc a on věří, že po noci přijde zase den. „Celý život žijeme s tím, že umřeme, a každý se s tím nějak vyrovnáváme a musíme, nemine to nikoho z nás. Je to něco, co v sobě máme všichni. Doufám, že když se na to bude člověk dívat třeba v této pohádce, v tom bezpečném prostředí kinosálu, tak se ho to může nějak dotknout a může zažít svoji vlastní katarzi,“ vysvětluje, proč má paní Smrt místo i v jeho pohádkovém příběhu.
Právě pohádky jsou podle něj tím, co přežije generace. „Je to žánr, který nezestárne. To jsem se naučil od Jana Švankmajera, který mi řekl, že jakýkoliv hraný film ze současnosti se vždycky stane jenom dokumentem doby, zestárne velmi rychle, kdežto imaginární svět pohádek, mýtů a bájí nezestárne nikdy,“ dodává s tím, že Princ Mamánek má svým pojetím blíž k Harry Potterovi nebo Pánovi prstenů než ke Třem oříškům pro Popelku.
Jak se podle něj pozná dobrá pohádka? Které české filmy ho baví a co bylo před deseti lety v tuzemské kinematografii jinak? Proč nesleduje žádné zprávy? A jaká je jeho vysněná role? Na tyto a další otázky odpovídal nejen herec Jan Budař v rozhovoru pro Prostor KVIFF X.
