Stivín: Pro estébáky jsem byl moc cvoklý, za totality jsme hráli i Kryla a komunisti to nepoznali
„Byl jsem natolik cvoklý, že o mě neměli zájem,“ vysvětluje hudebník Jiří Stivín, proč byl za minulého režimu pro soudruhy z STB nelukrativní spojkou, a připouští, že na jeho chování nic nemění ani skutečnost, že za pár dní oslaví osmdesáté narozeniny. Vždycky byl puberťák a dělal jen to, co ho bavilo. V životě měl jedno zaměstnání, a to když se v 70. letech oženil a potřeboval stálý příjem, aby uživil rodinu. Tehdy udělal kompromis a vstoupil do Činoherního orchestru Národního divadla, ve kterém působil tři roky a málem mu i šéfoval. Navzdory tomu, že se označuje za amatéra, co neumí hrát zodpovědně z not. „Nejradši mám, když vlastně nevím, co budu hrát,“ říká původně vystudovaný kameraman, který se hudbě začal věnovat až na vojně.
Hudba je pro Jiřího Stivína koníčkem, kterým má to štěstí se živit a měl ho i před revolucí. Komunisti totiž jazzu nerozuměli, a tak nechávali jeho představitele, aby si po klubech hráli to svoje a nezajímali se o ně. „Věděli, že jazz není komerční záležitost, není to masovka, nemůže ovlivnit mnoho lidí, takže my jsme za totality třeba hráli Krylovy písničky, ale beze slov. Lidi to znali, třeba Bratříčka, a nikomu to nevadilo, oni to nepoznali,“ přibližuje paradoxy doby.
Muzika mu tehdy otvírala i dveře do světa. „Moje ségra Zuzana emigrovala už v šedesátém čtvrtém, takže když jsem chtěl někam jet, tak oni řekli: ‚Ne, Stivín ne, ten má sestru v zahraničí, ten nepřipadá v úvahu.‘ A když jsem byl po vojně u Velebného v kapele a on chtěl jet do ciziny, tak oni řekli: ‚Pana Stivína nepouštíme.‘ A on řekl: ‚Dobře, tak já taky nepojedu.‘ To bylo geniální, většinou totiž vždycky vzali nějakou náhradu. Oni změkli svým způsobem, řekli: Dobře, tak my ho teda pustíme, ale musíte se za něj zaručit, že se vrátí,‘ což Velebný udělal a tím pádem pak jsem mohl jezdit do ciziny s ním a potom i s jinými lidmi, s Rudou Daškem, ale jenom profesionálně, když jsem pak třeba chtěli soukromě do Polska, tak mně řekli ne,“ vypráví.
O tom, že by situaci skutečně využil a ze zahraničního koncertování se nevrátil, nikdy neuvažoval. Bylo mu jasné, že by tím mámě ještě více přitížil. „Já jsem nechtěl emigrovat, já jsem chtěl být zaměstnaný v Anglii, tam jsem měl kapelu, kde jsem mohl hrát. Dokonce řekli, ať si přijedu do Prahy pro povolení, že mi ho dají a že tam budu moc zase vyjet. A samozřejmě v Praze řekli: ‚Ne, nic takového, my už soukromě nebo sólisty nepouštíme,“ vzpomíná na nástup normalizace s tím, že svého rozhodnutí vrátit se v roce 1969 z ročního pobytu v Londýně nikdy nelitoval. „Měl jsem tu dost co dělat. Díky tomu, že jsme za prvé docela hodně hráli po klubech, a tak různě jazzově, i když to bylo vždycky za srandovní peníze. Taky jsem dělal muziku k filmům, takže jsem byl bohatě zaměstnaný,“ dodává. Pracovně vytížený je i na prahu osmdesátky. Tu oslaví také na pódiu – narozeninovým koncertem Jiří Stivín: 80, který se uskuteční v sobotu 19. listopadu v Rudolfinu. Mezi gratulanty budou členové původního Pražského výběru Michael Kocáb, Michal Pavlíček a Ondřej Soukup nebo Jiří Suchý.
Za co dostal na vojně „sedm ostrých“? Proč se považuje za průkopníka selfíček? Jaký byl jeho vztah s Václavem Havlem? Na čem kdysi ztroskotalo jeho turné po USA? Nebo na co všechno umí zahrát? Na tyto a další otázky odpovídal oslavenec Jiří Stivín v rozhovoru pro Prostor X.
