Pět let jsem byla nikdo, psaní mě naučilo nelpět na společenském úspěchu, říká spisovatelka Jolanta Trojak
Napsat knihu chtěla Jolanta Trojak odmala, trvalo jí ale roky, než se k tomu odhodlala. „Psaní je moje celoživotní láska a způsob, jak se projevit, ale musela jsem hledat odvahu postavit se sama za sebe a přejít ze strany teoretika umění a kurátora, který poskytoval servis umělcům, k tomu tvůrčímu umělci, který jde s kůží na trh,“ přiznává. Když ukončila provoz galerie, řekla si teď, nebo nikdy, a na vytvoření románu si dala rok. Tvůrčí proces se nicméně protáhl a její debut Svatava nakonec vznikal pět let, které ji stály spoustu energie i sebezapření. Nelituje. Nejenže si díky svému literárnímu alter egu uvědomila, co je v životě důležité, ale podle nakladatelství Host se stala adeptkou na objev roku.
„S mým skonem k perfekcionismu bych mohla psát dalších 10 let. A tím způsobem se nějak i schovávat před projevením se,“ netají se historička umění, galeristka a kurátorka Jolanta Trojak obavami, kterým čelila před vydáním své prvotiny. I tak ji psala pět let, což neplánovala. Myslela si, že za rok bude mít hotovo. Nestalo se, což s sebou přineslo další pochybnosti. „Byla jsem najednou nikdo. Byla jsem člověk, který, když přišel do společnosti a někdo se zeptal, co dělá, tak jsem říkala, protože jsem upřímná, že píšu knihu. A když to trvalo už pátý rok, tak jsem do té společnosti skoro nechodila, protože to bylo vlastně nepříjemné. Ale naučilo mě to neodvozovat svoji hodnotu od společenských úspěchů a hledat ji uvnitř sebe, a k tomu mi byla ta kniha skvělým průvodcem,“ říká.
Hledání základního lidského údělu a naplnění vlastního potenciálu je i leitmotivem její knihy Svatava, která vychází z žánru okultistického románu, ale zdaleka nezůstává jen u něj. Stejnojmenná hlavní hrdinka v něm vládne nadpřirozenými schopnostmi, se kterými neumí nakládat, a po příchodu do Prahy se stává obětí různých podvodníků s ezoterií. „Je to člověk, který má bezhraniční empatii a víc se naciťuje na druhé, než aby cítil vlastní hranice. To téma je hodně aktuální, protože téma hranic řeší skoro každý z nás. Je to o hledání středu, kdy se člověk přestane potlačovat a začne se projevovat, a to je vlastně moje téma. Zní to všechno strašně vzletně, ale je to spíš o tom napojení se na sebe sama a zbavení se společenských tlaků i těch tlaků, které vyvíjíme sami na sebe. Jaký by člověk měl být, jak by se měl chovat, co by měl v životě dokázat a tak, a spíš se napojit na tu svoji intuici a začít žít podle sebe,“ přibližuje ústřední postavu a její pohnutky.
Řadu paralel se současností odráží i doba, ve které se děj odehrává. „Je hodně podobná té dnešní. Je to doba po expanzi průmyslové revoluce, kdy přišla obrovská adorace hmoty, techniky a pokroku. Starý svět 19. století skončil a člověk se snažil adaptovat na úplně novou realitu. Někomu to šlo líp, někomu hůř. Bůh, který byl předtím zakotvený ve světě, byl s rozumem přírodních věd vydělený a částečně popřený a člověk ho hledal tak jako dnešní člověk ateistického Česka v různých ezoterických teoriích, v okultismu, v drogách, v různých druzích úniku, eskapismu do minulosti,“ říká s tím, že zoufalství dokázalo vehnat lidi do náruče nejrůznějších šarlatánů tehdy stejně jako dnes. I o tom je román Svatava.
Z jakých fakt kniha vychází a nakolik se mísí s fikcí? Proč se po vysoké škole rozhodla odjet do Indie a co tam zažila? Čím je pro ni jóga? Jak ji ovlivnila smrt otce? A co plánuje dál? Na tyto a další odpovídala spisovatelka a historička umění Jolanta Trojak.
