Režisérka roky sledovala milenku i nebinární polykulu. Strach vychází z neznalosti, lidi neponižuji, říká
Záměrem nebylo šokovat, říká Jana Počtová, autorka trilogie o proměnách vztahů s tím, že první z dokumentů nazvaný Generace Singles, který před dvanácti lety vyvolal poměrně velký mediální zájem, už dnes žádné emoce nebudí, stejně jako druhý Nerodič z roku 2017. Pomyslné završení její třídílné reflexe partnerství představuje celovečerní snímek Šťastně až na věky, jehož premiéra je plánovaná na 16. února. Režisérka v něm sleduje aktéry pěti alternativních forem lásky. Nejde přitom vždy jen o páry, s kamerou vstupuje i do nebinární polykuly, otevřeného manželství nebo života dlouholeté milenky a prostřednictvím intimních rozhovorů zachycuje emocionální vzestupy i pády všech zúčastněných.
„Jestli je něco podstatou téhle trilogie, tak je to nehodnotit věci, ale opravdu jenom přinést příběhy, aby se s nimi seznámili lidi, kteří tyhle formy zas tak neznají. Mám totiž pocit, že jestli je něco problémem dneška, nebo z něčeho vyvěrá strach, který tady všude kolem vidíme, tak je to právě třeba z neznalosti, z toho, že lidi nejsou schopní se orientovat v problémech a v nových věcech, které přichází. A pravda je, že jich je prostě strašná spousta a společnost se mění šíleným tempem,“ prozrazuje režisérka Jana Počtová motivaci, se kterou před lety začala mapovat podobu dnešních vztahů a pronikat do srdcí těch, kteří se je před kamerou rozhodli otevřít.
S vědomím toho, jak dalece překračuje hranice jejich soukromí si stanovila i své vlastní – její protagonisté pro ni vždy byli důležitější než film. „Zajímavý projekt se dá udělat bez toho, aniž byste lidi ztrapňovala, ponižovala, manipulovala s nimi. Ono je strašně jednoduché si honit triko a udělat si jméno na někom, kdo je v ten okamžik v pozici slabšího, protože jako autor máte právo střihu a všichni víme, že když se jedna věc střihne po druhé, tak to může měnit význam, aniž by to tak bylo původně zamýšlené od těch postav. Vždycky se snažím tohle respektovat a ono je to potom na tom filmu vidět. A myslím, že to přináší i kvalitu pro toho diváka, že si to uvědomuje a má pak, doufám, mnohem větší pocit autentičnosti,“ je přesvědčená dokumentaristka, která už pracuje na dalším filmu. K tomu má citový vztah ona sama.
„Zdědila jsem deník mého dědečka, který v roce 1937 objel na kole Evropu a jako 22letý kluk poprvé vyjel za hranice svojí země do historicky šíleně rozbouřené doby. Projíždí skrz Rakousko, Německo, Itálii do Francie, kde je jeho cílem Expo v Paříži, to legendární Expo, kde Picasso vystavuje Guernicu, a proti sobě stojí pavilon Sovětského svazu a nacistický, který ještě není dostavěný, protože čekají, aby ta orlice byla vyšší než kolchoznice Sovětů. A na pozadí příběhu tohohle mladého kluka, který projíždí Evropou a mimoděk popisuje v drobných detailech a příbězích, jak se Evropa proměňuje a připravuje na válku, bych strašně ráda jela po jeho stopách a přemýšlela, kde je ta naděje pro Evropu, když tenkrát ty indicie přicházející války byly tak zřejmé, a co je to dnes, co nevidíme,“ nastiňuje své další plány Počtová, která cestování také miluje. Poprvé odjela v sedmnácti do Maroka, další její cesta vedla autobusem do Pákistánu a Afghánistánu strávila dokonce několik měsíců a natočila tam svůj bakalářský film. Od té doby navštívila desítky zemí a viděla jejich proměny. A do střední Afriky už se podle svých slov asi nepodívá, protože „nemá ambice se nechat zabít“.
Na základě čeho si vybírá protagonisty svých filmů? Jaký je její dokumentární styl? Dá se coby dokumentaristka uživit? Nebo kde ji zbili a kam nedoporučuje nikdy jezdit? Na tyto a další otázky odpovídala Jana Počtová, mimo jiné autorka nového celovečerního snímku Šťastně až na věky, jehož trailer si můžete pustit zde.
