Rybová: Západní společnost nemá jasno, kam dál, stojí na rozhraní a má sklony k totalitnímu myšlení
K období, které prožíváme, máme tendenci být kritičtější, přitom vždy tu byl někdo, kdo měl víc a kdo míň. Cestou z utápění se v nostalgii a frustraci není podle Moniky Rybové verifikace názorů ve vlastní bublině, ale v dialogu s lidmi mimo ni. Sama z komfortní zóny vystoupila, když si vyzkoušela práci popelářky. „Když akademik tři týdny neodpřednáší přednášku, tak je to asi v pohodě, ale když tihle kluci, kteří jsou mimo majoritní společnost, přestanou fungovat, máme všichni velký problém. Řekla jsem jim, že si moc vážím jejich práce, a podle toho, jak se pak ke mně chovali, to bylo poprvé, co jim někdo projevil uznání. A to jsou malé věci, které můžeme i do té debaty přinést, abychom si chtěli víc naslouchat,“ myslí si historička a publicistka.
Kdybychom si vystačili s tvrdými daty odkazujícími na to, kdy se kdo narodil a zemřel nebo kde byla podepsaná jaká smlouva, pak by byly naše dějiny ložené. Pokud je ale chceme nahlížet v celkovém kontextu, který se mění časem i vývojem společnosti, jsou nejisté. A právě touto optikou se nad tématy bohatství a chudoby, totality nebo jistoty, která ovlivnila naši minulost a formují naši současnost, zamýšlí Monika Rybová v knižním rozhovoru s Michalem Stehlíkem. „V některých okamžicích mám pocit, jako bychom jako společnost chtěli opakovat scénáře, které známe. To je ta jistota, jak se jmenuje i jedna z kapitol v knížce. A protože se evidentně potřebujeme držet nějakého rámce, nějaké identifikace, abychom se zorientovali v současnosti, tak se asi logicky upínáme k něčemu, co už z historie známe, a máme pocit, že jsme to už zažili. Ale to je trošku mýlka,“ myslí si spoluautorka knihy příznačně nazvané Nejisté dějiny, podle které nám kvůli emotivnímu nálepkování často unikají další historické souvislosti důležité pro naše směřování. „A my jsme teď někde na rozhraní, kdy se budeme muset rozhodnout, kam dál půjdeme,“ upozorňuje.
Příkladem nekritické reflexe bývá období první republiky. „Obdivujeme velké průmyslníky a tehdejší elitu, kterou dneska máme na očích, ať už díky tomu, že jsme si vybrali osobnosti, protože nám byly něčím sympatické, nebo prostě dokázaly v paměti přežít to století až dodneška. Buď proto, že to někdo udržoval, nebo si je vybral, protože se mu dobře zpracovávaly a to píárko, když budeme mluvit současným jazykem, se povedlo natolik, že se vrylo i do naší mysli. Jako třeba Baťa,“ uvádí Rybová s tím, že při pohledu zpět často neměříme našim předchůdcům a současníkům stejným metrem.
K posunu vpřed místo stagnace a idealizace minulosti je podle ní nezbytný dialog. „Ti, kteří mohou diskutovat, a to nebudou jenom média, ale i akademická půda, byznysová sféra, prostě lidi, kteří mají nějakou moc, nebo sílu něco měnit a kultivovat, ať to slovo zní sebestrašněji, tak jejich úkolem je začít vést debatu tak, abychom nepodporovali fragmentující se společnost. Ono to asi bez toho stejně nejde, ale abychom přispěli k tomu, že ukážeme, že se to dá dělat jinak než jenom slepými výkřiky o svá práva, která můžou být domnělá, nebo skutečná, to teď nechci hodnotit. Ale já fakt věřím, že přes tu kultivovanost projevu v médiích, knihách, ve školách, je to možné,“ dodá a připouští, že porozumění a snaha o debatu a komunikaci je těžká, i proto, že všichni nežijeme stejné životy za stejných podmínek. Nebylo tomu tak kdysi a není ani dnes.
Které období nabízelo nejpřívětivější podmínky pro život? Co je zodpovědností politiků a před kým bychom se měli mít na pozoru? K čemu směřují univerzální pravdy? Jaká rizika číhají ve veřejném prostoru? A na co mají s historikem Michalem Stehlíkem rozdílné názory? Na tyto a další otázky odpovídala Monika Rybová, historička, publicistka a spoluautorka knihy Nejisté dějiny.
