Höschl: Rusku nesmíme ustoupit, přijatelný je pouze spravedlivý mír, i když je v rozporu s lidskostí
Na základě objektivních ukazatelů se máme nejlíp, jak jsme se kdy měli, ale když to sdělíte v hospodě čtvrté cenové v deset večer strýcům u piva, skončíte na chirurgii, konstatuje Cyril Höschl. Coby psychiatr rozumí lecčemu, tedy i dysforii neboli blbé náladě demonstrantů. Fakt je ten, že lidstvo se cítí v podstatě pořád stejně, někdo je naštvaný míň, někdo víc. Je to dané tím, že mozek filtruje informace, které nejsou v souladu s naší emocí. Velmi prozaicky řečeno, „když jsem nasratej, tak mi nikdo nebude říkat, že se mám dobře.“ Roli sehrává i naše neschopnost odložené satisfakce, touha mít všechno hned. Přitom je potvrzeno, že jedinci, kteří se dokážou s vidinou budoucího zisku uskromnit, jsou v životě úspěšnější.
Neměnná zůstává podle Cyrila Höschla také podstata hodnot. „Cenu mají neustále stejnou, ale mají jinou náplň. Něco jiného je odvaha třeba válečná, vojenská, něco jiného odvaha občanská a společenská, nebo odvaha třeba nejít s mainstreamem, postavit se mu v otázkách, ve kterých jsou všichni konformní, a najednou zjistíte, že se mýlí. A teď je na vás, abyste řekl, že král je nahý. Těch možností uplatnit tyhle vlastnosti je velká spousta od toho mikrokosmu, který představuje rodina nebo práce, zaměstnavatel, až po úroveň národní nebo možná evropskou,“ je přesvědčen psychiatr, který je letošním laureátem Ceny Arnošta Lustiga. Tou je každoročně vyznamenaná jedna osobnost, která, stejně jako svého času židovský spisovatel, přispívá právě k udržení a rozvoji celospolečenských hodnot.
Ve světovém měřítku aktualizuje potřebu odvahy, statečnosti, lidskosti a spravedlnosti válka na Ukrajině, už tak blízká a Höschlově generaci ještě o trochu bližší, protože zažila vpád sovětských vojsk v roce 1968. „Neválčilo se, ale co to je být pokořen, být na kolenou, mít vztek a cítit tu bezmocnost, to víme všichni, kteří jsme v té době rozum brali. Mně bylo 19, takže si dovedeme představit, co prožívá dneska Ukrajina po té emoční stránce, a ještě je to umocněno těmi krutostmi, které se tam odehrávají, protože tam probíhá skutečně válka o život, o existenci,“ říká s tím, že ruská invaze zároveň oživuje dilema spravedlnosti. „Netoužíme po míru, ale toužíme po spravedlivém míru, a to je velký rozdíl. Vezměte si, že mír na Ukrajině by znamenal ustoupit agresorovi, přenechat mu kus území a byl by klid, nebo možná celou Ukrajinu, nastolit nějakou proruskou vládu, to by byl mír, ale nebyla by to spravedlnost. Čili ta lidskost na jedné straně zastavit válku a ta potřeba spravedlnosti mohou být v jednom momentě do určité míry v konfliktu,“ vysvětluje a dodává, že pro něj „spravedlivý mír znamená zachování toho státu, který tam byl před okupací Krymu v roce 2014.“ Jakýkoli ústupek by jednání Ruska legitimizoval a spravedlnost oslaboval. Kvituje proto evropskou soudržnost, nad kterou už chtěl lámat hůl, teď je ale mile překvapen.
Vzdorovat je potřeba nejen útoku ruských vojsk, ale i ideologií, které ubíjí logické úvahy a rozum. „Když se některé bohulibé myšlenky, jako je Green Deal, woke, LGBT a politická korektnost, a bohulibé, tím myslím skutečně posouvající společnost někam dopředu, k vyšší míře civilizovanosti, zvrhnou v ideologii a začnou se šířit rychle, bez přemýšlení, tak v tu chvíli vzniknou mainstreamy chování, které začne být dřív nebo později stupidní a nikdo už nemá odvahu to říct, protože se to prostě nehodí a vždycky si natluče pusu,“ upozorňuje na absurditu a krátkozrakost, byť v dobré víře zaváděných pravidel a nařízení, na která už naráží jeho kolegové na amerických a britských univerzitách. Pokud jde o samotný předmět studia současné psychiatrie, měla by se zaměřit na dramatický nárůst psychiatrických pacientů, zejména dětí. Hypotéz existuje celá řada, jednou z nich je třeba změna struktury rodiny a hlavně věk rodičovství.
Jak přesně fungují emoce ve vnímání současných krizí? Co zásadně ovlivnilo brutální polarizaci lidí a jakým způsobem ji mírnit? Proč je dobré, když je společnost uspořádaná v hierarchii dominance a kdo z toho u voleb těžil? Nebo jakým způsobem byla testovaná neschopnost odložené satisfakce? Na tyto a další otázky odpovídal psychiatr Cyril Höschl, který se nově zařadil mezi laureáty Ceny Arnošta Lustiga. V minulosti patřili k oceněným osobnostem například ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, brigádní generál Karel Řehka, chartistka Dana Němcová nebo biskup Václav Malý.
