Leitmeritz: Tady jsem diskriminaci necítila, ale v USA mi bylo až nepříjemně. Nesmíte se bát a věřit
Nesmíte se bát, říká fotografka Radka Leitmeritz. Sama odvahu prokázala, když v necelých dvaceti odešla s prázdnou kapsou do Paříže. Neuměla tehdy ani slovo francouzsky a angličtinou nevládla o moc líp, což byla jedna z mnoha překážek na cestě za jejím snem stát se módní fotografkou. „Neměla jsem moc na výběr. Jediný způsob, jak to dělat, bylo těžce makat a hodně věřit tomu, že se to třeba povede,“ vzpomíná, co předcházelo tomu, než se stala vůbec první Češkou, jejíž snímky se dostaly na stránky magazínů jako Vanity Fair, Variety nebo Wall Street Journal. Kromě tisíců modelek zvěčnila také celou řadu hollywoodských hvězd. Za portrét oscarové herečky Nicole Kidman získala prestižní cenu American Press.
Na první pohled žije Radka Leitmeritz svůj americký sen. A a to doslova, se svým někdejším partnerem, německým fotografem Rene Hallenem se totiž před deseti lety přestěhovala do Los Angeles. Na ten druhý je ale zřejmé, že snové to vždycky nebylo. Právě přesun z Paříže, kde začínala od nuly, dělala fototesty modelkám v agenturách a z vydělaných peněz tak akorát zaplatila nájem v jedné komůrce a suchou bagetu, do USA byl pro ni kulturním šokem. Zatímco v Evropě coby žena působící v módním a uměleckém světě nikdy nepoznala ani náznak diskriminace, za oceánem narazila. „Někdy jsem se cítila i nepříjemně, protože jsem dříve pracovala v duu se svým partnerem Reném a často se mi stalo, že jsem třeba psala email a napsala jsem: Thank you very much, Radka. A přišlo mi: Hi, René! A i na focení jsem si všimla, jak jsme byli jako pár, že když to byli muži, kteří byli klienti nebo zástupci agentur, tak chodili pořád za Reném a on jim říkal: Ale to se musíte zeptat Radky,“ popisuje svou zkušenost.
Vlastní jí nebyl ani způsob, jakým Američané komunikují. „Abychom se někam kreativně posunuli, tak je dobré říct: Tohle to je hezký, ale nefunguje to, pojďme to dát pryč. Kdežto v Americe musíte říct: Tady to není moc hezký, ale není to úplně špatný, pojďme to zkusit. Vy víte, že to nebude fungovat, ale vy jim musíte říct: No, to není úplně špatný. A co kdybychom to zkusili dát sem? A oni vám řeknou: Tak to zkuste, ale rychle. A tak to tam dáte a ono to najednou strašně funguje, ale vy jim musíte říct: Ježíš, to byl strašně dobrý nápad, to sem dát. A to chvilku trvá se naučit. Vždycky jsem po těch foceních v garáži plakala,“ přiznává otevřeně.
Kromě životních lekcí ale dostala v USA také první lekce tenisu, úplně mu propadla a nezůstala jen u jeho hraní, ale začala ho i fotit. „V tenisu je příšerně obrovská konkurence a ve světě fotografie samozřejmě taky. Když už chcete hrozně nahoru a chcete fotit pro časopisy jako Vogue, New York Times nebo Vanity Fair, tak tam už je ten vzduch hodně řídký. Chtěli by to všichni z celého světa. To je talentovaný fotograf z Brazílie, z Německa, z Anglie, z Ameriky atd. A je milion strašně talentovaných lidí na světě, takže tam se potom dostat je hrozně těžký a vy musíte pořád věřit, že to, co děláte, že to jde. A v tom tenisu je to podobné,“ popisuje jednu z paralel, kterou v bílém sportu našla. V uplynulých čtyřech let vytvořila sérii snímků věnovaných fenoménu českého tenisu. Portréty devíti českých tenistek – Martiny Navrátilové, Hany Mandlíkové, Heleny Sukové, Barbory Strýcové, Petry Kvitové, Karolíny Plíškové, Barbory Krejčíkové, Karolíny Muchové a Markéty Vondroušové – jsou do 30. července 2023 k vidění na výstavě Tennis Garden v zahradě Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Jaké jsou hollywoodské hvězdy? Je vůbec možné ještě vyfotit originální fotku? Je umělá inteligence hrozbou pro fotografy? A co jí na tenistkách fascinuje? Na tyto a další otázky odpovídala fotografka Radka Leitmeritz.
