Plodková: Vrásky si nepočítám, ale v životě herečky jsou období, kdy ji scenáristi vyčlení
V začátcích kariéry byla Jana Plodková schopná pracovat nonstop a ani nepostřehnout, že je nemocná. Po 20 letech v branži přiznává, že je na sebe opatrnější. Začala víc naslouchat svému tělu a o co intenzivněji se do rolí noří, o to větší potřebu má z nich vystupovat a vracet se k sobě. „Pokud trávím den tím, že mám samé dramatické scény, tak si to tělo zapamatuje a neřekne si: To je hra, to je dobrý, já to pustím. Tak to není, takže mu musím potom pomoct dát se do klidu,“ říká herečka s tím, že ztracenou rovnováhu nachází v přírodě. Blízko k ní měla odmala. Vyrůstala sice v jičínském paneláku, ale když zrovna nebyla ve škole, bavila se lezením po stromech. Slabost pro ně má i dnes, jejím velkým snem je vidět sekvoje.
Jednou z rolí, která pro Janu Plodkovou byla mimořádně emočně náročná, je postava Eriky v kriminálním dramatu Němá tajemství. Ta se musí vyrovnat s vážným úrazem jejího manžela, kterého postihne afázie, tedy porucha komunikační schopnosti, a prakticky ze dne na den ho vyřadí z normálního života. „Všeobecně se kolem takových závažných situací děje to, že pečující strana se většinou uzavře do sebe. Myslí si, že to zvládne bez pomoci, protože přece je to její partner, takže na ní to stojí, to je jedno, že nablízko je jeho matka nebo kdokoliv z rodiny, prostě ten nejbližší člověk to zvládne sám, ale to není možné. To je tak náročná věc starat se víceméně 24 hodin o druhého, tím pádem váš život jde stranou, koníčky, setkávání se s lidmi, ten člověk se uzavře do bubliny a vlastně má pocit, že to dá, ale ve výsledku to nedá. S tím jsem se snažila nějak poprat a co nejvíc do toho filmu ten dusivý pocit bezmoci dát,“ přibližuje, co si před kamerou odžila. To, jak věrohodným způsobem se jí to podařilo, nechává na posouzení diváků, kteří budou moci film vidět v kinech od 7. září.
Neméně intenzivní pro ni bylo i natáčení romantické komedie Ostrov, to ale v jiném ohledu. Poprvé si díky pětitýdennímu natáčení v Thajsku vyzkoušela „luxus“ soustředit se výhradně na jeden projekt a tím se štábem žít, aniž by ji cokoli rozptylovalo. Zpětně to hodnotí jako nezapomenutelný zážitek, který pro herečku v divadelním angažmá není samozřejmostí. „Když točím film, tak v tu chvíli bych nejradši divadlo vypustila, což teď nemyslím osobně vůči Zábradlí, to vůbec, já ho mám strašně ráda, ale že bych se najednou potřebovala koncentrovat jenom na tu práci ve filmu nebo v seriálu, protože často se nám děje, že brzo ráno vstáváme, jedeme točit 12 hodin a pak se vracím do divadla, kde najednou musím přepnout z postavy, co jsem byla přes den, a vklínit se do té další. Jdu potom spát kolem půlnoci, a když je to v nějakém časovém horizontu, který je dlouhodobý, je to fakt náročné a připadám si rozstřelená. Na druhou stranu když potom netočím, tak jsem strašně ráda, že můžu zase věnovat energii divadlu, tomu velkému kontaktu s divákem, který je přenosný jenom v ten okamžik a díky té atmosféře, která je v sále,“ popisuje hereckou rutinu.
Další ze stereotypů, kterým bývá odliv rolí charakteristický pro herečky v určitém věku, se jí úspěšně vyhýbá, jakkoli jeho existenci nepopírá. „Že bych si počítala vrásky? To vůbec ne! Jediné, co můžu vnímat, je to, že jsou období v životě herečky, kdy těch rolí má víc a kdy pak míň, že scenáristi najednou ten střední věk kolem těch 42, 45 nějakým zvláštním způsobem vyčlení, odendají a vrátí se k vám, až vám je třeba 50, nebo když už začnete hrát ty opravdu starší,“ připouští a dodává, že kdyby cítila vnitřní pnutí s tím něco dělat, asi se do něčeho pustí. Zatím se ale nedostavilo.
Jak se jí dnes dívá na drama Protektor, které ji proslavilo? Co ji utvrdilo v tom, že není hysterická? Co ji štve v souvislosti s klimatickými změnami? Nebo proč jí její sen stále uniká? Na tyto a další otázky odpovídala herečka Jana Plodková ve speciální sérii rozhovorů Prostor KVIFF X natočené na karlovarském filmovém festivalu.
