Svátek: Nechat rodiče umírat samotné je pro nás normální, prvobytným kulturám máme co závidět
Člověk by si měl uvědomit, že na některé věci už není čas, a pokud je v rodině s někým rozhádaný řešit to dřív, než bude pozdě, říká režisér Dan Svátek. Ten se tématem rodinných vztahů zabývá v novém filmu Dvě slova jako klíč, který natočil podle knižní předlohy Josefa Formánka a prostřednictvím postav jím navazuje na jejich předchozí spolupráci na Úsměvech smutných mužů. Drama vznikalo v Indii, Dánsku, Francii, USA nebo Indonésii. A právě setkání s obyvateli ostrova Siberut, kteří ve snímku také hrají a svou přirozeností plynoucí z neznalosti filmu jako média zdárně sekundují Ivanu Fraňkovi a Davidu Švehlíkovi, na něj silně zapůsobilo. „To, jak se chovají ke svým dětem a blízkým, nebo k umírajícím, jim můžeme závidět,“ je přesvědčený.
Domorodí Mentavajci přitom nejsou jedinými zahraničními „herci“. V obsazení filmové novinky, která je od 27. července k vidění v českých kinech, figuruje i Pierre Richard. Ten přitom původně nabídku odmítl, i ve svých 88 letech je totiž stále velmi vytížený a v době natáčení Dvou slov jako klíč současně pracoval s Johnny Deppem na snímku Králova milenka, který zahajoval letošní festival v Cannes. Prvotní „ne“ ale nebylo pro režiséra, který měl původně v hledáčku Alana Aldu nebo Vladimíra Pucholta, jejichž zdravotní stav jim neumožnil o roli uvažovat, odpovědí. „Natočili jsme v New Yorku záběry s dublem, který mu je hrozně podobný, a já jsem si říkal, že to prostě musím natočit s tím Pierrem. Tak jsem mu napsal takový srdceryvný dopis, že nám rozsvěcoval život v době totality v podobě svých rolí v komediích a že zase tohle je něco jiného, ale že by mi udělal strašnou radost a spoustě lidem v republice, a on nakonec souhlasil,“ popisuje Dan Svátek, jak se mu podařilo legendu světové kinematografie doslova ukecat.
Nemalou výzvou už z podstaty tématu, které zpracovává, je i jeho další připravovaný film. I na jeho vzniku se podílel spisovatel Josef Formánek, i když tentokrát ne jakou autor knižní předlohy. „My jsme se s Josefem seznámili tak, že jsem si přečetl jeho román Mluviti pravdu a napsal mu, že bych to moc rád převedl na plátno, co na to říká. Je to strašně složitý román, ale domluvili jsme se, že to uděláme, jenže on měl zrovna tu anabázi s alkoholem. Začal pít víc než je zdrávo a skončil v léčebně, kde napsal knihu Úsměvy smutný mužů. Já jsme to s ním a jeho rodinou celé prožíval, pro tu rodinu to bylo ještě možná daleko složitější, a tím, že jsme to natočili, tak jsme se během toho natáčení seznámili s řadou lidí, kteří procházeli něčím podobným, těch příběhů je strašná spousta. A mě to zasáhlo tak, že jsem si říkal, tam nebude konec. Ale na druhou stranu pak zjistíte, že je daleko víc těch mužských příběhů, protože ženy o tom nechtějí mluvit. A Míša Duffková byla jedna z mála, která to udělala, vydala prvně blok, pak knihu a strašně to zarezonovalo,“ přibližuje okolnosti, které ho přivedly k Zápisníku alkoholičky.
Hlavní roli ve stejnojmenném snímku, který bude mít premiéru příští rok, ztvárnila Tereza Ramba. „Jsem z ní úplně nadšený. Pochopila, že to je něco, co není jednoduché, ale co může znamenat nějakou šanci. Pro každou herečku, pro každého herce je to velká výzva, to bezesporu, ale to, jak se tomu oddala, je pro mě obrovské překvapení, milé překvapení,“ přiznává Svátek a obdivně dodává: „V životě si nenechala střihnout do vlasů a tady neměla problém nechat si do nich zajet holicím strojkem, což je ale úplný detail oproti tomu, co tomu obětovala.“
Kolik nový film Dvě slova jako klíč stál? Proč má snímek podtitul, že může změnit život? Co ho přivedlo k Mentavajcům a jak se mu s nimi spolupracovalo? A jaký další příběh by rád zfilmoval? Na tyto a další otázky odpovídal režisér Dan Svátek.
