Pithart: Nejchudší to vzdali, rozevírá se strašně nebezpečná propast, Zeman by měl mluvit i z vozíku
Směs mírného optimismu a zmaru. Popis současného Česka v podání bývalého premiéra a prvního předsedy Senátu Petra Pitharta se neposlouchá lehce. Vidí v podstatě dvě republiky. Prahu, kde to dopadá dobře. A zbytek země, který politici zklamali a kde to ti nejchudší už vzdali. Propast je to nebezpečná a hrozně málo lidí o ní přemýšlí, protože by museli být značně znepokojeni. Povede ke zlostem, vztekům a napětí mezi Pražáky a „trouby venkovskými“.
Petr Pithart nicméně nesouhlasí s odsudky mimopražských voličů. Tvrdí, že je třeba s nimi mluvit, jako to dělal on, když byl ještě senátor. Několikrát prý dostal málem přes držku. Lidé podle něj mají pocit, že se na ně zapomnělo. Neudělali přitom vůbec nic špatně. Expremiér viní nezkrotnou globalizaci a rychlé změny, které jim politici neumí vysvětlit. Lidé se tak už na velkou politiku nespoléhají, a i proto volí tak, jak volí.
Problém je i centralizace moci v Praze a málo rozvinuté regiony. Politici to už berou jako samozřejmosti. Lidé přitom nepřirozené rozdělení země do krajů podle Pitharta stále pociťují a absurdní hranice je bolí. Jde prý o výsledek kšeftování, který už je asi nezvratný. Zdůrazňuje, že i prezident Zeman přiznal, že reforma správního uspořádání byla největší chyba jeho někdejší vlády.
Petr Pithart se opakovaně vrací k prezidentské volbě, kde se podle něj naplno ukázala ona propast. Současného prezidenta ostře kritizuje za mlčení k důležitým datům, teď k 17. listopadu. Měl by prý promluvit, i kdyby nemohl stát a musel řečnit z vozíku. Zamýšlí se taky nad jeho útoky na Romy a tvrdí, že většina Čechů s ním bohužel souhlasí. Jde prý o to, že se nepodařilo zhojit Sudety a Romové žijí v krajině plné ran. To určuje, jací jsou. Zmiňuje přitom, že i z jiných lidí by tam vyrostlo bůhví co.
Jaké je tedy řešení situace, kterou Petr Pithart detailně popisuje? Komu pomáhá propast mezi Čechy, pokud vůbec někomu? A proč nemá v politice vztek místo?
