Pizingerová: Slíbila jsem umírající dceři, že budu pomáhat. Po smrti blízkého se zdá, že se zblázníte bolestí
Dělat rozhovor s Vendulou Pizingerovou a vyhnout se tématům, jako je smrt, bolest nebo těžké rány osudu, je v podstatě nemožné. Nikdo nemá zájem o vytváření stejných rozhovorů, jaké už udělal někdo před námi. Chceme, aby v těch našich hosté řekli něco nového, něco, co nepadlo v deseti rozhovorech předešlých. I já jsem měla v plánu udělat rozhovor s Vendulou Pizingerovou jinak. Vynechat smrt dcery Kláry, sebevraždu manžela, hudebního skladatele Karla Svobody i otázky na následný velký mediální hon a tlak.
Vynechat zmínky a otázky kolem smrti otce paní Pizingerové, svatby, rozvodu, další svatby i smrti matky… A na prázdném papíře mi zbyla jedna otázka na Kapku naděje. Nadační fond, který Vendula, tehdy ještě Svobodová, založila po smrti své čtyř a půlleté dcery Kláry, jež podlehla leukémii. Kruh se uzavřel. Byla jsem zase na začátku. U smrti, bolesti a životních tragédií. Pochopila jsem, že se v jejím případě takovým otázkám vyhnout zkrátka nejde. Je to jeden ucelený životní příběh. A my se budeme jen pořád dokola ptát. Jak může něco takového člověk přežít a nepřijít o rozum?
„Hlavní pohyb v životě nahoru, to, jak vstává Fénix z popela, musí udělat každý sám,“ tak odpovídá Pizingerová na otázku, zda může někdo člověku v extrémně těžkých zátěžových životních situacích, jakými ztráta blízkých je, vůbec pomoci. Dobu před dvanácti lety, kdy zemřel Karel Svoboda, má částečně v mlze a do detailů si ji nepamatuje. Přiznává, že to byla těžká doba, jako pozitivní, pokud se to tak dá napsat, vnímá, že se to vše událo v době, kdy nebyly sociální sítě.
„Bylo to strašné. Ocitla jsem se na ulici s malým dítětem, kterému bylo přes rok. On přišel o tátu, já o muže. A různí lidé se mi pokoušeli nasadit psí hlavu,“ tak vzpomínala Pizingerová na jedno z nejtěžších období v životě.
Mluvily jsme o strachu, programech, v kterých žijeme a bojíme se z nich vystoupit, výrazně mladším manželovi, ale také o tom, co je potřeba zlepšit v našich nemocnicích, jak se změnily podmínky pro onkologické dětské pacienty a jak je důležité naučit se brečet.
