Andert: Manželky džihádistů lžou, viděla jsem příšerné věci a přežila díky štěstí, musíte se stát součástí války
Člověku přijdou po čase mrtvá těla normální. Dokumentaristka Jana Andert se před pár dny vrátila ze Sýrie, kde několik měsíců točila boje Kurdů, respektive kurdských bojovnic s Islámským státem. Byla součástí speciální jednotky těžkých zbraní, ale točila taky s tamními civilisty, kteří byli velmi zradikalizovaní. Potkala prý řadu cizinek s dětmi, manželek džihádistů, které i v hovorech s ní své manžely bránily.
Třeba jedna Němka prý odešla do Sýrie dobrovolně v 15 letech, teď jí je 19. Na život pod IS si nestěžovala, tedy dokud byl dostatek jídla. O svém manželovi říkala, že opravuje mobilní telefony. Andert se ale dozvěděla, že to byl jeden z největších džihádistů z Německa. Manželky podle ní lžou a moc se jim věřit nedá. Vracet do Evropy se ale budou, nebo to budou aspoň zkoušet a nějaká radikalizace v nich vždy zůstane.
Poslední velká bitva s Islámským státem v Sýrii, která se právě bojuje, je podle Andert spíš symbolická. Ideologie Islámského státu je totiž strašně silná a jen tak neprohraje. Má další území v Jemenu nebo Afghánistánu. V ovládaných oblastech zavádí vlastní režim, s penězi, administrativou i občanskými průkazy. Není to prý jen o islámu.
Andert přiznává, že se chvílemi bála o život, třeba když se dostala pod palbu z těžkých kulometů. Přežila prý i díky štěstí. Do Sýrie se ale i tak chce vrátit. Láká ji symbolika a důležitost poslední ofenzivy. To, co teď natočila, zpracovává pro britskou televizi Channel 4. A říká, že aby člověk mohl ukázat válku takovou, jaká je, musí se stát její součástí.
Jaké to je, odjet na 4 hodiny bojovat na frontu a pak se vrátit do běžného života? Jak si člověk může zvyknout na smrt kolem sebe? Co motivuje ženy, aby se vdávaly za džihádisty v Sýrii? A bude v té zemi ještě někdy život normální?
