Válka mi dala víru v lidi. Agresivní křiklouni ale vylezli a většina mlčí, k útokům není daleko, říká Jakub Szántó
Není to s námi tak špatné. Bývalý zpravodaj na Blízkém východě a reportér z mnoha konfliktů Jakub Szántó díky tomu, co viděl, získal důvěru v lidi. Z většiny se ani v extrémních podmínkách nestala zvířata. I o tom je kniha Za oponou války, kde Szántó popisuje to, co normálně není vidět. Třeba jak důležitý je někdy humor.
Je to prý české specifikum, jsme schopní si i v těžkých situacích dělat srandu sami ze sebe. Szántó říká, že zažil nebezpečné situace, ale jestli mu šlo o život, zpětně nedokáže posoudit. Příběhy lidí, které potkal, ho ale naplnily dobrým pocitem z toho, že to s lidmi ještě není tak špatné. Třeba když se i syrští uprchlíci bojující o život nezlomí. Češi mají obrovské štěstí, kde se narodili. Je to tu prý v kontextu situace jinde ve světě skvělé.
Szántó popisuje, že jeho vnímání osudů lidí a nebezpečí hodně změnilo narození prvního dítěte. V Izraeli jeho rodině doslova vybuchovaly rakety nad hlavou, ale naučili se s tím žít. Třeba se schovávat v nejpevnější části bytu během protiraketového alarmu. Jejich životu přitom dominovala práce zpravodaje několik let prakticky neustále.
Nevraživost mezi Palestinci a Izraelci Szántó chápe. V konfliktu se prolilo příliš krve a vzájemné propojení je příliš velké na to, aby mohlo přijít nějaké jednoduché řešení. Samostatná Palestina jím prý není. Dnes tam aspoň není válka. Lidé se sice zabíjí, ale ne každý den. Situace prostě není černobílá. Szántó přitom dodává, že mu chodí nenávistné e-maily od stoupenců Palestinců i Izraele.
Proč je podle Jakuba Szántó antisemitismus teď obrovský problém? V čem mu vadí postoj mlčící většiny? Jaký to je pocit, když vám nad hlavou vybuchují pravidelně rakety? A jak těžké je dát svůj život do rukou takzvanému fixerovi?
