Myslela jsem, že umřu, boj s alkoholem je na celý život. Nejtěžší to bylo, když se zabil táta, říká léčená alkoholička
Ne každý, kdo bloudí, je ztracen. Motto autorky blogu Zápisník alkoholičky Michaely Duffkové, která v závislosti sama bloudila a teď chce pomáhat jiným najít cestu ven. Říká, že vyléčená nikdy nebude, závislost na alkoholu je svým způsobem navždy. V Česku je navíc pití normální a v podstatě nezbytná součást života. I tak vnímá závislost jako své selhání.
Duffková popisuje, jak její alkoholismus začal. Roli hrál porod, ukončení studia na vysoké škole a zejména přestěhování k rodičům manžela. Spouštěcích momentů bylo několik a jsou osobní, nemůže o nich mluvit. Nechtěla ale žít tam, kde žila, a alkohol byl únik, který jí pomáhal nepřemýšlet. Začala schovávat alkohol po domě, nejdřív pila jen večer, ale později i přes den. Přiznává, že to mělo dopady i na výchovu její dcery, o všem s ní ale prý mluví a není vnímaná jako špatná matka.
Alkohol se podepsal na vztazích s manželem i blízkou rodinou. Na problém byla z jejich strany upozorňována od začátku a vnímala to jako nepochopení. Duffková mluví i o velkých šrámech, které v ní zůstaly. S manželem se teď rozvádí a závislost a boj s ní jsou zásadní faktor. Rozhodnutí skončit pít bylo nezbytné, protože už si myslela, že umře, že ji to zničí fyzicky. V té době denně pila dva litry vína a tvrdý alkohol.
V Česku je podle Duffkové tlak společnosti silný a většina lidí vnímá alkohol jako něco, co je nutná součást života. Na léčbu se navíc čeká dlouho a síť zařízení je nedostatečná. Nejvíc ale prý chybí dlouhodobá práce s klienty, aby do alkoholismu znovu nespadli. Duffková sama k tomu byla blízko jednou, když se jí zabil otec. Sám trpěl závislostí na alkoholu a jen za několik dní měl nastoupit léčbu.
Pomáhá příběh Michaely Duffkové dalším závislým, jak si přála? Jak poznala, že už je její problém opravdu vážný? Co jí pomohlo rozhodnout se přestat? A proč je propadnutí alkoholu slabost?
