Senioři se stydí, týrají je vlastní děti a končí to násilím a zlomeninami. Jejich příběhy jsou bolestivé, říká režisérka
Nejtěžší pro ně je vyjít ze skořápky ticha a přiznat si, že jsou oběť, říká o týraných seniorech režisérka Ivana Pauerová Miloševič. V dokumentu Z lásky nenávist 3 popsala několik příběhů, které mají ukázat, jak domácí násilí začíná, jak pomalu a někdy i jemně se vyvíjí a kam až může dojít. Třeba i k násilí a vážným zlomeninám, které způsobí svým rodičům jejich děti
Nejvíc mě popudil příběh pana Miloše, který má syna policistu a bojuje s ním o spolužití v domě, který na něj přepsal, vypráví Pauerová. Dotknul se jí taky osud paní Jany, která si prošla roky fyzických trestů a po spirálové zlomenině musela na operaci a skončila v práci. Režisérka mluví o tom, jak se spolu se svými spolupracovnicemi snažily udržet si odstup a jak vybíraly příběhy, které nakonec popsaly.
Každý je specifický a má jiný vývoj, spojuje je ale stud za to, že jste někoho špatně vychoval, za svoji situaci, míní Pauerová. Senioři jsou teď víc sami a právě samota hraje v domácím násilí velkou roli. Klíčové podle ní je hledat pomocnou ruku a mluvit o tom, co se děje. Upozorňuje, že míst, na která se můžou senioři obrátit, není málo, ale často o nich nevědí.
Ve všech případech, které dokument Z lásky nenávist představuje, sousedé o všem věděli a někdy se i šli zeptat, co se děje. Brali to ale jako běžné rodinné hádky. Podle Pauerové je právě hranice, kdy už je třeba věc hlásit, těžko určitelná. Společnost navíc často za seniory vidí bláznivé, senilní lidi a nebere je vážně, což vše zhoršuje.
Co můžou týraní senioři dělat a jak jim nejlépe pomoci? Jaké příběhy dokument popisuje a který byl pro režisérku nejsilnější? Zhoršuje se situace seniorů? A jakou roli hraje samota?
Na další zajímavé rozhovory se podívejte zde >>>
