Deník z intenzivky: Potřebovali pomoc, tak jsme se přihlásily, říkají sestry z jiných oddělení
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 9 (1/4) – Potřebovali pomoc, tak jsme se přihlásily, říkají sestry z jiných oddělení
První týden v květnu měla parta sester z plicního JIPu odjíždět společně na dovolenou do Egypta. Jenže pak jim koronavirus překazil plány.
„Nevadí, holky, na podzim poletíme místo toho na Maledivy, ne?“ směje se Pavla, staniční sestra z jednotky intenzivní péče na plicním oddělení, která je jen o patro výš nad klinikou anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Jako další z oddělení v této budově – momentálně přezdívané „Covid House“ – je teď nouzově vyčleněna pro pacienty s koronavirem a personál se učí, jak se co nejrychleji a nejefektivněji stát infekčním oddělením.
Dnes tu zaškolují dvě nové sestry Martinu a Lenku, které se nemocnici dobrovolně přihlásily, že pomůžou nejvíce postiženým oddělením v nouzové situaci.
„Říkejte mi Pavla, prosím,“ říká a na ochrannou kombinézu, ve které není poznat, kdo je kdo, si píše „Pája“. Novým sestrám vysvětluje, kde jsou ve skříňkách antibiotika, kde je heparin. „Zeleně píšeme, na kolika litrech kyslíku pacient je,“ říká Pavla. „Léky na tlak jsou červeně…“
Martina normálně pracuje na dětské klinice a Lenka na stomatologii. Obě mají zkušenosti z intenzivní péče, což je podstatné.
„Potřebovali pomoct a my zatím máme klid, tak jsem se přihlásila,“ říká Martina, která pracuje v ochranné kombinéze poprvé. Nechce uvádět své příjmení, protože nemá zájem svoji nabídnutou pomoc medializovat.
Špatná matka, nebo špatná sestra?
To není neobvyklé. Sestry často nechtějí mluvit s novináři. Nejsou zvyklé být v mediálním světle. V tom bývají většinou lékaři. Navíc momentálně je těžké cokoli říct. Jelikož ve společnosti vládne okolo koronaviru taková hysterie, některé sestry se bojí, že budou lynčovány za jakýkoli názor a jakékoli rozhodnutí, které teď udělají. Pracuješ s pacienty s koronavirem a máš děti? Špatná matka. Odmítneš pracovat s coviďáky a věnuješ se místo tomu rodině? Špatná sestra.
Podle Pavly je teď pro sestry těžké přiznat, že pracují s pacienty nakaženými koronavirem, protože to lidi děsí.
„Je to, jako kdybychom byly prašivé,“ říká.
Přitom práce tady na plicním JIPu je jedna z nejdůležitějších a zároveň nejnáročnějších, kterou si pandemie žádá. Teď tu mají čtyři pozitivní pacienty v rozpětí od 71 do 96 let, ty v nejvíce rizikové skupině. V tomto věku mají pacienti často i jiné zdravotní problémy a nemají tu stejnou „rezervu“ bojovat s nemocí, kterou dítě nebo zdravý dospělý zvládne zpravidla bez větších problémů.
Včera na dolním oddělení zemřela 85letá pacientka, která byla v umělém spánku, zaintubována, s plicním ventilátorem. To byl první pacient s koronavirem, který na oddělení zemřel.
Na plicním JIPu jsou kvůli průměrnému věku zdejších pacientů zvyklí vidět umírání častěji. Z těch 40 obětí koronaviru v České republice zemřeli čtyři právě tady. Všichni z nich se nakazili v pečovatelském domě.
Už proto, že tu člověk vidí utrpení a smrt často, to tady není práce pro každého. Každodenní rutina sester znamená hygienu pacientů, převlékání a přebalování z plen, podávání léků i odebírání vzorků z hlenů v nosních dírkách a nosohltanu na testování.
Na rozdíl od dolního oddělení sem vozí pacienty, kteří zatím nejsou v tak těžkém stavu, že by potřebovali být intubováni nebo jim zdravotní stav či věk nedovoluje tak náročný zákrok. Jsou sice při vědomí, ale dýchají přes neinvazivní „masky“. Mají obrovské respirační problémy, díky kterým neustále kašlou, dusí se, dáví se, sípají a chrčí. Kvůli tomu, že nejsou intubováni a nedýchají tak skrz ventilátor, který má zabudovaný filtr, jejich pacienti většinou dýchají a kašlou přímo do otevřeného prostoru. Šance nakazit se koronavirem je tady proto ještě větší než u pacientů, kteří jsou sice v klinicky horším stavu, ale intubováni.
Smířeny s tím, že jedna nakazí druhou
Sestry si testy na covid-19 ještě dělat nenechávaly. Ani to neplánují, pokud nezačnou mít příznaky.
„K čemu mi to bude?“ říká Pavla.
Jejich pacienty už stejně nenakazí a sestry mezi sebou jsou smířené s tím, že možná dříve či později nakazí jedna druhou. Berou to tak, že jsou v tom společně. Sice vyčleněné ze společnosti, ale o tom víc spoléhají jedna na druhou.
Říkají, že mají tak dobré, blízké vztahy proto, že mají skvělou vrchní sestru. Vrchní sestra Kateřina naopak říká, že je to ona, kdo má výborné sestry.
Zdravotníci v první linii zatím stále nevědí, jestli dostanou za nebezpečnou práci nějaký bonus nebo jak bude velký ani kdy zase budou mít dovoleno vzít si volno. Každopádně ani když jim nevyjdou na podzim ty Maledivy, snad už aspoň bude po všem a budou moct do Egypta.
(Pozn. Sestry si nepřály uvádět celý jména, protože jejich rodiny a příbuzní jsou terčem výhružek a slovních útoků, pozn. red.)
Věř v nejlepší a připrav se na nejhorší aneb 3 scénáře, co bude s našimi penězi. Přečtěte si velký rozhovor s bývalým viceguvernérem ČNB Mojmírem Hamplem v novém tištěném Reflexu >>>
