Deník z intenzivky: Takový fajn člověk to byl, vzpomínají sestřičky na zemřelého mladého pacienta
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 21 (13. duben)
„Hrozný den,“ komentovaly sestry svojí denní službu na Velikonoční pondělí, když se převlékaly z ochranného oblečení a předávaly směnu sestrám na noční. Ačkoli většina z nich přinesla do práce napečené velikonoční beránky, mazance i nabarvená vajíčka – a pár zdravotníků přišlo dokonce na kolegyně s pomlázkou – sváteční náladě to moc nepomohlo. Vidět umírat pacienty, které před pár dny nebo týdny přijímaly a povídaly si s nimi, je i po letech praxe na intenzivní péči stále nepřenositelně náročná zkušenost.
„Já už jsem v tom věku, že tu pacienti umírají mladší, než jsem já,“ říká Marcela Balíková (46), která je zdravotní sestrou už 27 let a z toho 12 let tady, na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze. Chtěla být sestřičkou odmala a nikdy toho rozhodnutí nelitovala - ani v dobách prasečích a ptačích chřipek ani teď, v době pandemie koronaviru, kvůli kterému se nemůže vrátit domů na Slovensko navštívit svoji maminku, která je tam v pečovatelském domě pro pacienty s Alzheimerovou chorobou.
„Mě ta práce baví,“ říká, „nejsem člověk, který by rád seděl doma.“
I přesto, že má svoji práci ráda, jí ale dnes čeká náročná noční směna.
Jen krátce poté, co tu včera zemřel 78letý muž s koronavirem, se do kritického stavu dostal další pacient – a tomu je jen 44 let. Zatímco pro toho staršího pacienta byl covid-19 pouze vedlejší diagnózou k dalším vážným nemocem, u toho mladšího se zatím jen spekuluje, proč zrovna u něj nabrala nákaza koronavirem tak katastrofický spád. Na klinice ARO ve VFN leží už tři týdny v umělém spánku a na ventilátoru, poslední dva týdny už je i na mimotělním oběhu. Selhávají mu orgány. Vypovídají mu játra.
„Nevíme, jestli do rána přežije,“ říká staniční sestra.
„Já věřím, že on to dá,“ myslí si sestra Balíková. „Je mladší než já.“
Parametry hrůzy
Už přes den byl stav pacienta tak špatný, že zdravotníci volali jeho ženě a dětem, aby se s ním přijeli do nemocnice rozloučit. Tu zkušenost popsala jedna sestra jako „srdcervoucí.“
Pacient zemřel brzy ráno.
Vedoucí směny sester Michal Švarc říká, že ačkoli jsou na klinice ARO zvyklí, že jim odcházejí pacienti, s covidem je to jiné a těžší. „Teď jsou ti pacienti jsou mladší,“ říká, „mají děti, rodiny, hypotéky.“
Sestry na noční směny každé dvě hodiny nabíraly pacientovi krev a do poslední chvíli věřily, že to ještě „vybere.“ Výsledky, které pro něho byly nejzásadnější a také nejznepokojivější, měly ihned: krevní plyny a laktát, obraz stability vnitřního prostředí. Když se v krvi tvoří příliš kyseliny mléčné, znamená to, že organismus jako celek již selhává.
Normální hodnota laktátu v krvi je menší než 2 mmol/l. Švarc říká, že už viděl pacienty, kteří měli hodnoty 10, i 15, a přežili to.
Tento pacient měl v deset večer laktát v hodnotě 23.
O půlnoci už to bylo 25.
„Jsou to parametry hrůzy,“ řekla zdravotní sestra Jitřenka poté, co četla pacientovy výsledky. „A člověk by mu to tak přál, aby to přežil.“
„Pamatuju, když jsme ho přijímali. Povídali jsme si,“ vkládá se do hovoru sestra Balíková. „Takový fajn člověk…“
