Deník z intenzivky: Neuvěřitelná intimita i obyčejný lidský soucit mezi pacientem a zdravotní sestrou
Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde.
Den 22 (15/4)
Už jsme s fotografkou na klinice ARO ve Všeobecné fakultní nemocnici čtvrtý týden a chodíme se sestrami jako dva ocásci všude, kam nás pustí – když jdou do skladu pro stříkačky, i když jdou odsávat sekrety z plic ventilovaného pacienta. Pozorujeme, jak si s pacienty povídají, a to i s těmi v umělém spánku. Díváme se, když pacienty myjí a holí. Tahle poslední aktivita je, přiznám se, pro lajka, jako jsem já, zvlášť fascinující.
„Některým pacientkám holím pravidelně i nohy, protože já bych taky chtěla, abych měla oholené nohy, kdybych ležela v nemocnici a pořád na mě sahali doktoři,“ vysvětlila jedna sestra.
Ačkoli jsem za poslední tři týdny nasála spoustu informací ze zdravotního prostředí a dozvěděla se víc o plicní ventilaci, než jsem kdy doufala, že budu v životě potřebovat, holení je jeden z těch momentů, na který myslím častěji než na ty ostatní. Nikdy předtím jsem totiž nepřemýšlela o tom, že sestry dělají i takovouto práci: že pacienty holí a – když tu pak zůstanou i měsíce – stříhají nehty a upravují vlasy. Jestli bude pandemie ještě nějaký čas trvat, dost možná bude ARO jediné lazebnictví v zemi. Budiž vám to útěchou, až začnete kašlat ještě o něco víc.
Tím práci sester nezlehčuji, naopak. Chci tím jen říct, že málokdo z nás si uvědomuje, jak intimně sestry své pacienty znají a jak mnoho toho o nás vědí. A jak málo víme my o nich.
Když jsme tu s fotografkou před třemi týdny začínaly, myslely jsme si, že touhle dobou už budou na klinice probíhat stejné dramatické scény jako v Itálii nebo ve Španělsku před měsícem. Představovaly jsme si, že pacienti už budou umírat na chodbách nemocnic, mezi nimi budou běhat vyčerpané sestry a nebudou mít čas se u žádného pacienta zastavit a promluvit s ním, natož mu poskytnout stoprocentní péči. Občas by se někde ozvalo hysterické „zástava na trojce!“ nebo tak něco a my bychom se mohly cítit jako válečné reportérky. To by sice možná byl fotogeničtější scénář, ale to, co se děje doopravdy, je vlastně mnohem dojemnější. Rozhodně to má mnohem vyšší výpovědní hodnotu o momentální situaci než zadýchané reporty o „hrdinech v první linii“ nebo statistiky obětí.
Těžký týden
Za poslední tři dny zemřeli tady na klinice tři pacienti: v neděli 78letý kardiologický pacient, kterému se v sanitce zastavilo srdce, a teprve pak se zjistilo, že je covid-pozitivní. V noci na úterý potom zemřel 44letý pacient, jedna z nejmladších obětí pandemie u nás. Včera večer potom odešla 75letá pacientka, která měla respirační problémy už delší dobu. Kvůli celkově špatnému stavu před nákazou nebyla připojená k ventilátoru, dýchala sama pomocí „ventimasky“ a neinvazivní ventilace. Těžko se jí dýchalo.
„Dýchejte si hezky pomalu a zhluboka,“ říkala sestra Marcela Balíková, která u ní držela poslední noc službu. Pravidelně za ní chodila a držela ji za ruku.
A to je právě to – co mezi všemi těmi ventilátory a mimotělními oběhy, pískajícími monitory a nástroji, jejichž jméno nejde vyslovit – si člověk zapamatuje nejvíc. Sestry mají stále čas na to, být v první řadě lidmi: pomoct pacientovi naladit v televizi něco jiného než zprávy o koronaviru, pohladit někoho po tváři, zavolat panikařící rodině.
Podle Michala Švarce, vedoucího směny sester, v tomhle režimu sice nemají tolik času, kolik by si přáli, ale pořád se ani ve snu neblížíme italskému nebo americkému modelu. „Nemáme teď čas si s nimi třeba zahrát karty nebo se dívat na televizi,“ říká. Aspoň ale mají čas pouštět jim hudbu. Nikdo neumírá sám na chodbě nemocnice, bez lůžka nebo možnosti ventilace. Sestry i ve výjimečných podmínkách ukazují nesmírný soucit s ostatními.
Pojďme jim prokázat tu stejnou laskavost.
Hrdinové versus lidi
Všichni z nás si teď naplno uvědomují, že sestry teď v době pandemie, stejně jako lékaři a jiní zdravotníci riskují své vlastní zdraví, aby se starali o ostatní. Proto jim nakonec tleskají lidi ze svých balkonů po celém světě. To, co si ale málokdo z nás dokáže představit, je to, CO přesně dělají a CO všechno tím riskují.
Když totiž si někoho zařadíme do kategorie „hrdina“, je pak těžké ho zároveň brát jako člověka zranitelného, který má podobné lidské problémy jako my ostatní. A ty lidské problémy jsou ty, které jsou pro mě mnohem palčivější než to, jestli má jejich pacient coronavirus nebo ne.
„My se nebojíme, že se nakazíme,“ říkají všechny sestry. „Bojíme se, že nakazíme někoho jiného.“
Zatímco jedna sestry holí pacientce nohy, přemýšlí nad tím, jak dlouho neuvidí svoje děti, které má s manželem ve střídavé péči a on jí je teď kvůli její práci a riziku nákazy nechce „půjčovat“. Jiná sestra se zase měla minulý týden vdávat, ale koronavirus jí narušil plány. Další sestra má manžela, který provozuje restauraci a doručuje jídlo domů, ale jeho zákazníci vidí jeho manželku jako „problém“ a nechtějí si u něj objednávat jídlo. Jiná sestra řeší to, že se jí teď ke všemu ještě straní sousedi, protože jsou přesvědčeni, že to bude zrovna ona, kdo nakazí celý panelák. Jedna polovina sester žije v izolaci, pryč od svých dětí a manžela už týdny a cítí se provinile. Druhá polovina se naopak cítí provinile proto, že se svými rodinami stále bydlí. Ty, co rodiny nemají, mají staré rodiče, o které se nemá kdo starat.
Klanět se zdravotníkům jako „hrdinům v první linii“ sice může působit jako logický přístup, ale troufám si tvrdit, že by jim teď asi víc bodlo, kdybychom se k nim chovali stejně, jak se oni chovají k pacientům. S obyčejným lidským soucitem.
