Velký návrat: Do historického centra Prahy se vrátili Češi a užívají si to!

Je příjemný páteční podvečer a my sedíme v restauraci na Staroměstském náměstí. Ještě před třemi měsíci bych se s kýmkoli vsadila o tisíc trdelníků, že se mi něco takového nikdy nemůže stát. Nejsem přece blázen, abych se dobrovolně vydala přímo doprostřed středověkého Disneylandu s miliardou turistů a zaplatila čtyři sta za mizerný guláš a stovku za pivo, a ještě byla šikanovaná personálem, že jsem si dovolila požádat o jídelní lístek v češtině. Jenže pak se světem prohnal jakýsi virus a najednou je všechno jinak. V samém centru historické Prahy teď najdete pivo za 39 korun, hotovky za 120. A navíc je všude poloprázdno.

„Nestavíte se k nám na pivečko?“ lákají nás naháněči, kteří ještě na jaře působili, že neumějí slovo česky, a mistrně ignorovali každého, kdo měl slovanské rysy, ale nedisponoval ruskou šrajtoflí. A teď najednou, světe, div se, jsou veskrze přátelští a jedou i v žoviálních zdrobnělinách.

„Tak na jedno pivečko bychom se asi stavit mohly,“ odpovídám a nemůžu sama uvěřit tomu, že to říkám. Na Staromáku jsem si dala drink poprvé a naposledy v roce 2001. Musela jsem si na ten dýchánek sice tenkrát téměř vzít hypotéku, ale bylo krátce po 11. září a já vyhodnotila, že možná brzy skončí svět a že do pekla prostě nemůžu s čistým svědomím odejít bez toho, abych si nedala na jednom z nejkrásnějších náměstí světa typické české mojito. Ať to stojí co to stojí.

Honza z Benešova

Ona zkušenost z popíjení na Staromáku byla dostatečně traumatická na to, aby mi vystačila na dalších skoro dvacet let, a to až do té doby, než nastala další potenciální apokalypsa. A pandemie koronaviru způsobila to, co se ani teroristům z 11. září nepovedlo: Z centra naprosto zmizeli zahraniční turisté a Praha se teď zoufale snaží nalákat aspoň ty české.

Což není lehký úkol.