Uražené státy, natruc zavřené přechody, zvláštní nařízení… Stane se z cestování libůstka pro dobrodruhy?
Jak slíbili, tak udělali. O půlnoci prvního července otevřeli Řekové svůj nejzásadnější hraniční přechod, jímž k nim přes Severní Makedonii proudí na léto doslova celá Evropa. Turisté ze západu a severu kontinentu zajásali (někteří včetně mě tak juchali už před více než dvěma týdny, kdy byl přechod také zprovozněn; ovšem než jsme k němu přes jiné země dojeli, byl opět zavřený). Dlouho ta radost nevydržela ani tentokrát – Řekové ho dopoledne téhož dne zase opatřili petlicí.
Oficiálně se totiž do Řecka prý chtějí dostat Severomakedonci (ti to samozřejmě popírají a je třeba říct, že relevantní zprávy o pokusech obyvatel tohoto národa, kde ještě není koronavirus tak úplně pod kontrolou, proniknout do Řecka jsem v žádném médiu nezaznamenala; ovšem Řekové jsou s nimi dlouhodobě na kordy kvůli slovu „Makedonie“ v názvu státu – Makedonie podle nich byla a navždy bude pouze a jedině část Hellady), a tak raději nepustí nikoho.
Beze slova varování, jen s charakteristickým pokrčením ramen přesměrovali tok dovolenkářů na sousední Bulharsko, kde je k dispozici přechod několikanásobně menší a příjezd k němu znamená nejen „drobnou“, zhruba stakilometrovou zajížďku, ale hlavně výrazné časové zdržení.
Kdo s koho
Střípky ze zážitků těch, co se snažili do Řecka první červencový pátek proniknout vozem…
Ti zkušení a prozíraví samozřejmě v rámci přípravy volali na řeckou ambasádu. Aby si byli skutečně jistí, že po pohodlné a rychlé dálnici protínající Severní Makedonii až k rozlehlému a většinou hladce průjezdnému přechodu do Řecka nemá smysl jezdit, že opravdu (už zase) končí spuštěnými závorami.
„Potvrdili to. Když jsem se zeptal, proč to proboha udělali, řekli, že tak vyhodnotili situaci. Jakou, ptám se. No zkrátka situaci,“ říká mi kamarád, jenž jezdí do Řecka dvacet let a tuto specifickou zemi má rád i se vším, co k ní patří, tedy i s tím, co mnohé našince děsí, štve a odrazuje a co Řekové letos předvádějí v nebývalé míře.
„Tak jsme jeli rovnou ze Srbska do Bulharska. V Bulharsku nemá cenu mluvit o dálniční síti, čas se v té zemi zastavil v osmdesátých letech minulého století. Prokodrcali jsme to, v mobilu jsme měli se ženou vzorně stažený kód k dokumentu, který jsme museli vyplnit maximálně dva dny před odjezdem z ČR. O tom, kam jedeme, že nejsme infekční a tak (červencová řecká novinka, já jsem to v červnu pro příjezd do země nepotřebovala, pozn.aut.). Během cesty nás syn, který vše sledoval online na kamerách a na stránkách cestovatelů i policie daných zemí, informoval, že před přechodem je patnáctikilometrová stojící fronta,“ pokračuje.
Tato informace o nesnesitelně dlouhé stojící koloně na bulharsko-řeckém přechodu, jenž nikdy nebyl dimenzován coby tranzitní bod pro celou Evropu, ale jen pro podprůměrný pohyb mezi dvěma státy, se rychle dostala do evropských médií. Přirozeně: odstartovalo léto, koronaviru navzdory se někteří lidé napříč evropskými zeměmi rozhodli si ho užít.
Řecká vláda okamžitě zareagovala svým nezaměnitelným stylem – přes média obvinila Bulhary, že jim to dělají natruc. Bulharsko si to nenechalo líbit. Obratem zaaretovali zvednuté závory a nechali průjezd volný.
„A tak jsme měli štěstí, že se ty státy navzájem pozurážely! Navzdory děsivým varováním jsme přijeli k čáře a nikdo tam nebyl. Dokonce ani Řekové nechtěli vidět ten náš dokument, na kterém oficiálně trvají, že ho musíš mít. Jen seděli v budce a znechuceně mávli, ať jedeme dál.“
Život je změna
Jet, nejet, letět, neletět? Anny je Řekyně žijící už přes pětadvacet let v severní Itálii. Každé léto létá s italským manželem a dcerou do své rodné země na několik týdnů za maminkou a zbytkem rodiny. Letos až do posledního dne před odletem nevěděla, zda, jak a za jakých podmínek se sem dostane.
„Sledovala jsem všecko možné v počítači a televizi každý den, ale všechno se mění z hodiny na hodinu, takže nervy to byly,“ krčí rameny.
Leží na pláži pár desítek metrů od svého rodného domu. Kromě nás je tady už jen zhruba třicítka lidí (pláž má odhadem dvě stě metrů). Kroutí hlavou, že tak málo turistů pamatuje jen z raného dětství (je jí přes padesát let). Ale chápe, že hodně lidí zůstalo doma.
„To, že jsem teď tady, je zázrak. Díky, Bože!“
První selekce těch, co mohou z Itálie vycestovat, probíhá už před koupí letenky, kdy je třeba vyplnit dost podrobný dotazník i s lékařskou anamnézou týkající se všeho, nejen koronaviru. Když tento dotazník projde, musí dotyčný získat povolení v práci – její muž, televizní kameraman, ho nedostal; prý je určité riziko, že by na letišti nebo v letadle mohl covid-19 chytit. Anny má dovolené jeden týden, víc nic, možná prý v zimě.
„Když naše letadlo přistálo, umíš si to představit?! Letadlo z okolí Milána dosedlo! Čekali na nás ukrytí za štíty, modlily jsme se s dcerou, aby nebyly nějaké komplikace. Ale nikdo si nás nevšímal, ani teplotu nám nezměřili. Vytáhli si stranou jen někoho, asi namátkou… Lidé v příletové hale, co čekali na další lety, se před námi rozestupovali,“ Anny dodává, že když říkala, že se chystá domů do Řecka, kolegyně ji označily za dobrodružku.
Blázni a dobrodruzi
„Bude to jako před sto lety. Pamatuju, že mi prababička vyprávěla, že tehdy cestovali buď hodně bohatí nebo dobrodruzi, nebo bohatí dobrodruzi,“ řekne Anny.
„Copak jsem blázen? Někde uvíznu, budu kdoví kde zavřenej, šílenost. Není pomalu možný zjistit ani, co přesně platí tady u nás, v Paříži je to jinak, v Lyonu taky… a to jsem tu doma a nevím,“ prská do telefonu kamarád Fred, který se chystal sedmého přiletět sem na sever Řecka a poté na dva týdny na jih na ostrov Aegina.
Fred je Francouz a zkušený cestovatel, každý rok tráví s báglem na zádech minimálně dva měsíce. Loni projel část Latinské Ameriky, takže se opravdu nebojí ani takzvaně horkých zemí. Ale globální panika evidentně dolehla i na něj.
„Jedna věc je letět z naší civilizované společnosti někam, kde sice čekáš divočinu a nulová pravidla, ale máš tam fungující ambasádu a víš taky, že si s určitým obnosem peněz poradíš. Úplně jiná věc je ale cestovat, když je nestabilní celý svět a prachy ti jsou k ničemu, protože když lidí panikaří, na peníze kašlou. Chápeš, že najednou nemáš žádnou jistotu? Jen tu, že nic není jistý.“
Fred rád přehání a dramatizuje, koneckonců je Francouz a intelektuál k tomu. Navíc Řecko patří do EU a je to kousek, ubytování v Aegině si zaplatil už loni v zimě… Považuju jeho tirádu za jakési dramatické představení (v němž si Francouzi nezadají s Řeky). A tak mu připomínám, že takhle přeháněl i loni, když se mi snažil rozmluvit cestu na Ukrajinu, kde jsem dělala reportáž z Mariupoli a Donbaské oblasti. Nakonec tam za mnou na pár dnů sám přiletěl. Tentokrát je ale tón jeho hlasu jiný. Odmlčí se a oznámí mi, že stráví poprvé od svých patnácti let letošní léto ve Francii, na horské chatě rodičů.
Slyšel jsem, že…
„Albánii zase brzo zavřou,“ říká jednadvacetiletý Jákobo původem z Tirany, který patří do místní skupiny gastarbeitrů, zatímco pomáhá vytahovat člun na pevninu.
„Už zavřeli albánsko-řecké hranice,“ dodává s heknutím Gianni, jeho otec. Drobný, sporý muž s rudým krkem a temně modrou naběhlou žílou na čele právě upevnil padesátikoňový lodní motor na hák, kterým ho dva rybáři budou přendávat na korbu nákladního auta, aby ho odvezli do doku k opravě.
„Bulharsko se zavřelo, tamtudy neprojede nikdo,“ kroutí o den později hlavou Jorgos, spolumajitel místních stavebnin a smetá si prach z rukávů trička, dopadá mu do záhybů vysokých šněrovacích pracovních bot.
„Jestli odtamtud teď někdo přijel, tak musel mít štěstí,“ trvá na svém a odmítá připustit, že by jeho kamarád z vojny Aris, který na hranicích z Bulharskem žije a vyrábí jogurty, nemluvil pravdu. Nebo neměl správné informace.
„Letos jsem musel zavřít všecko na dva měsíce. Straší nás, že přes zimu a příští rok to možná bude na pět. U vás to stejný? To teda nevím, co s tím budeme dělat,“ ukazuje rukou na dvůr zaskládaný stavebním materiálem. Počítal s tím, že Rumuni a Bulhaři, kteří zde loni koupili staré nemovitosti, začnou s opravami… A oni zatím ani nepřijeli. Taky místní moc nenakupují, mají ještě méně peněz než před pandemií.
„Moldavci právě zrušili dovolenou. Nedostanou se ze země. Měli přiletět pozítří,“ oznamuje mi večer Gisela. Němka žijící se svým řeckým manželem už přes třicet let u moře a provozující penzion.
„Anny je tu? To se divím, ještě před pár dny byly lety z její oblasti do Řecka zakázané,“ špulí Gisela rty. „Vážně je sem pustili? Italy z okolí Milána?“
Volá mi známá z Prahy: „Dostaneme se bez komplikací do Chorvatska?“
To, že jsem úspěšně vycestovala na jih (že do úplně jiné země a jela jsem tedy naprosto jinou trasou, ji nezajímá), ze mě podle ní udělalo relevantního znalce aktuálních cestovních poměrů. Když opakuju, že nemám tušení, je zklamaná. Ale cesta do Chorvatska by měla být přece bezproblémová, říkám.
„To píšou v novinách, ale slyšela jsem, že… Chápeš, já jedu na dovolenou s dětma, abych vypnula a nic neřešila. Cestování má být pohoda, relax, odpočinek, ať se stará někdo o mě. Ne nervy a nejistota. Toho mám dost v práci.“
Válka o turisty
Další den ráno mi volá kamarádka z Brna: „Dostaneš se vůbec zpět do Česka? Já slyšela...“
Než jí stihnu odpovědět, začnou se mi třást skleničky v policích a pes se může štěkotem zjančit. Vibruje i stůl. Desítky stíhaček prolétají v extrémně nízké letové hladině směrem na Turecko. Jen co se jizvy ve vzduchu zacelí a lidé na pláži si sundají ruce z uší, burácí další letka. Až k sobě na terasu slyším německý jekot (takže dorazili další cizinci, naděje místních obchodníků na výdělek se konečně přehoupla přes nulu).
„Válka s Tureckem je na spadnutí,“ říká večer před obchodem Stamos z Agios Nikolaos. „Už zas nám chtějí ukrást nějaké ostrovy. A zemní plyn. To oni pořád. Že si nedají pokoj aspoň teď. Posílají nám sem uprchlíky. Slyšel jsem, že se k Turecku stahuje naše loďstvo. Bylo načase...“
Ze světového tisku ale vyplývá, že momentálně naštěstí neválčí Řecko s Tureckem o uprchlíky, zemní plyn ani o ostrovy, ale o turisty. Turecko obviňuje EU z protekcionismu, protože po návratu z Řecka (zatím) turisté nemusí do karantény, zatímco po cestě do Turecka to je většinou zemí vyžadováno. Ovšem je třeba férově říct, že tentokrát obviňují Řecko (se kterým si odnepaměti, tedy minimálně od dob Trojské války, jdou po krku) neprávem – neboť to, místo aby situace využilo (upřímně: většina turistů míří poslední léta užít si Egejské moře opravdu na turecké pobřeží, protože servis v řeckých letoviscích a hotelích je horší a současně dražší než v Turecku), dělá vše pro to, aby dovolenkářům cestu co nejvíc zkomplikovalo.
Nebo to má být možná řecká verze „školy hrou“. Jak řekl před pár týdny v médiích kterýsi vysoký řecký státní úředník – cestovatelé si musí ověřovat informace neustále a být ve střehu, reagovat pružně. To prý k cestování patří.
