Nezpochybnitelné dobro, zosobněné zlo a my všichni mezi tím. Soud s vrahy novináře Kuciaka spěje ke konci
Poslouchat vrahy, vidět bolest, držet si odstup, ne/nechat se zasáhnout, ne/podlehnout citům… Co si vyberete vy? A je vůbec možné si vybrat? Jste tady, už poněkolikáté jen pár metrů od všeho; od smrti na objednávku, nepochopitelné ztráty, beznaděje, prázdnoty, ale také nezničitelné víry a naděje na spravedlnost. Díváte se do tváří aroganci, pohrdání, bezcitnosti, ale taky strachu, zmatku, vykolejení… Přehnaně patetická slova? Kde jinde než v soudní síni v kauze kolegy novináře zavražděného kvůli jeho práci je patos na místě?
Jste doslova na natažení ruky od lidí, kteří se stali personifikovaným dobrem i zlem, sedávají v dřevěných lavicích proti sobě. Procházejí kolem vás. Ti, co mohou (pozůstalí, právníci...) s vámi na chodbách, před budovou u popelníků, pod stromem ve stínu... hovoří; ti, jež hlídá eskorta, na vás pro změnu zírají z lavic obžalovaných nebo se snaží dělat, že tam nejste (zároveň na vás ale chvílemi pohlížejí jako na staré známé, jimiž jste se paradoxně kvůli hutným a náročným dnům stráveným společně v uzavřeném prostoru stali). Ale vy tam jste. Všichni. Zase. Pokolikáté? Posloucháte, díváte se, děláte si poznámky, jíte pod stolem nenápadně gumové medvídky nebo kokosové kuličky, usrkáváte vodu, kávu…
Pokaždé když píšu o nějakém exponovaném kriminálním případu, opakují se stejné otázky: Jak to můžeš dělat? Jak se to dá vydržet? Jak můžeš mluvit s pozůstalými a nepřipadat si jako někdo, kdo je znovu mučí? Jak zvládneš přímý pohled do očí vraha, někdy na vzdálenost jen pár desítek centimetrů? Jak můžeš poslouchat, co ti říká? Jak můžeš…? Vzápětí následují dotazy: Udělali to? Jak se to stalo? Co je k tomu vedlo? Jak to dopadne? Odsoudí je? Co to je za zrůdy? Tyto otázky samy odpovídají na sadu těch předchozích.
Na otázky jak a kdo snad odpoví soud už příští týden; proces se zdá být jednoznačný. Ale co otázka proč? Seberelevantnější motiv je jen slabá náplast.
Proč? Na tuto otázku v její nejobecnější rovině koneckonců hledáme odpověď všichni; každou minutou svého života (si) ji mnohdy nevědomky klademe. Každý náš nádech je pak bezprostřední odpovědí bez vysvětlení. To všechno pátrání po smyslu, ptaní se, hledání… skončí, když už se nadechnout nelze, když nastane smrt. Novinář Ján Kuciak a jeho snoubenka Martina dodýchali před dvěma lety v únoru po výstřelech ze speciálně upravené pistole a na „proč“ provázející jejich násilnou předčasnou smrt už známe, zdá se, jasnou odpověď.
Probíhá zřejmě předposlední den procesu s vrahy a objednavateli jejich vraždy. Je jednatřicátý červenec a Pezinok vydechuje horký ranní dech, stejně jako zbytek Slovenska nebo Česko. Tráva vysíleně povrzává pod desítkami nohou novinářů, právníků, po zuby ozbrojené eskorty… Když v lednu soud s Mariánem Kočnerem, Alenou Zsuzsovou, Tomášem Szabóem a Miroslavem Marčekem začínal, byla obalená zmrzlou jinovatkou, válela se na ní mlha z polí, jež areál na kraji města obklopují, a za ranní tmy se na ní snažilo neuklouznout mnohem víc lidí než dnes. Na začátek procesu se sjeli a sletěli novináři nejen z Evropy. Před vstupem do budovy, kde soud probíhal, stála dlouhá fronta čekající na bezpečnostní kontrolu. Soudní síň i chodba k ní vedoucí byly plné. Teď je nás i vinou pandemie nového koronaviru výrazně méně. Máme všichni roušky, při vstupu nám ostraha změří teplotu. To jediné je jiné. A pak taky to, že konec se blíží.
Poslední červenec je dnem, kdy mají obžalovaní poslední šanci sdělit soudu a novinářům své verze tragického příběhu a napadnout žalobu. Mají k dispozici všechny karty, mohou beztrestně lhát a přísahat, že mluví pravdu (i proto dnes nejsou poprvé u soudu pozůstalí; jak mi řekla paní Kušnírová: neunesli by poslouchat případná škaredá slova na adresu svých zavražděných dětí) – když bojujete sám za sebe a doživotí, je dovoleno téměř vše. Zvlášť když cítíte šanci. Ale cítí ji tahle podivná trojice (čtvrtý obžalovaný Marček se na začátku procesu k tomu, že vraždy vykonal, přiznal), nebo už rezignovali? Věří, že snad jejich verze a zpochybnění svědků, důkazů, dokonce samotné motivace vyšetřovatelů a prokurátora vedoucí k jejich obvinění (z úst obhájkyně Zsuzsové právě padlo, že jde o politickou objednávku a téměř vše bylo zmanipulované) změní dosud naprosto jednoznačné vyznění procesu, z nějž vycházejí jako zločinci? Nebo jen chtějí, aby možná naposledy veřejně zazněl jejich hlas? Doufají, že ještě narychlo změní obraz, který o nich ostatní mají?
Reportáž ze závěru procesu s vykonavateli a objednateli vražd Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové přineseme v druhém srpnovém Reflexu.
