Spát mezi hroby, ukrývat se v houští, utíkat o život, nenechat se chytit. Shořelo peklo Moria
Uprchlický tábor Moria na řeckém ostrově Lesbos před pár hodinami shořel. Hasiči bojují a vítr od moře jim nepomáhá. Místní z nedalekých vesnic i hlavního města, přístavu Mytiléna jsou doma za zavřenými dveřmi a hlídá je armáda, která brání tisícům prchajících migrantů, aby se rozlili po ostrově. Přesto je to marné, vodu neuhlídáš, duše, které nemají co ztratit, nedoženeš. Tisíce uprchlíků včetně dětí a starých lidí spí mezi hroby na nedalekém hřbitově, hloubí si jámy v sadech olivovníků, snaží se nepozorovaně dostat co nejvíc do nitra ostrova, a uniknout tak ozbrojeným složkám, které je doslova loví.
Tábor připomínající peklo na zemi lehl popelem. Místo určených čtyř tisíc lidí v Morii živořilo přes pět let víc než třináct tisíc běženců (neoficiální údaje mluví až o číslu dvacet tisíc – ale nikdo je nespočítá, jsou chvíli tu a pak zase jinde, mnozí nemají dokumenty, nemají nic, jen oblečení na sobě a touhu přežít a opustit toto bohem zapomenuté místo).
Ve slumu, v němž každou noc plály ohně, se tentokrát rozhořelo ohňů mnohonásobně víc, než když jsem tam letos v březnu byla. Byly větší a pohltily samy sebe.
Vzplát jim dala snaha izolovat nakažené covidem-19 do karantény. V místě, kde jsou na denním pořádku horší a smrtelnější nemoci, kde není pitná voda, dostatek jídla, elektřina, kde se znásilňuje, bije, krade před očima všech a nikoho, to byla poslední kapka. A tak teď policisté a vojáci stopují hlavně nakažené, kteří jsou na útěku. Humanitární pracovníci, dobrovolníci a zástupci řeckého státu nakládají alespoň ty děti a ženy, které neutekly nebo to nestihly, a posílají je na pevninu. K ostrovu připlouvají další lodě s kapacitami pár tisíc míst, aby dopravily další z obyvatelů již neexistujícího slumu do jiných táborů zatím v Řecku, ale snad i v jiných zemích EU, které alespoň nyní – paradoxně právě díky plamenům zkázy – nabízejí tu nejzákladnější pomoc, o niž byly marně žádány už roky. Svět je zděšen a zároveň dojat, ale kdo v Morii byl, ví, že to byla jen otázka času. Věděli to i místní, bavili jsme se o tom, když jsem vždy večer dorazila z Morie do Mytilény a seděli jsme v přístavní taverně. Teď mi volají a píšou, prý jestli to vím.
Peklo uprostřed ráje
(reportáž Adély Knapové z ostrova Lesbos z března letošního roku)
Od ani ne tři kilometry vzdáleného moře, jež prosvítá mezi korunami rozložitých olivovníků, pofukuje vlažný vánek. Tráva jako hustý smaragdový koberec s trsy vytkávaných žlutých, fialových, bílých i růžových květů. Syřan Nabil čutne do mičudy a jeho tři synové ve věku od šesti do deseti let se za ní rozběhnou. Farzaneh si poupraví šátek na hlavě, znovu se pohodlně opře zády o kmen a namíří na svou rodinu mobilní telefon.
Byla by to dokonalá idyla. Teď a tady. Kdyby Farze nekručelo v břiše a na nohách neměla izolepou slepené pantofle a děravé ponožky. Kdyby pár desítek metrů od jejího muže a synů nezačínal prašný plácek a na něm se neproháněly za jiným míčem desítky běženců pro změnu z Afriky. Kdyby ani ne o půl kilometru nad ní neroztahoval chapadla jeden z mnoha nelegálních výrůstků uprchlického tábora Moria. Kdyby tady nebyli vlastně ve vězení, kde je každému jedno, co s nimi bude, zda mají co jíst, pít, kde a jak spát. O zdravotní péči, vzdělání pro děti či práci pro dospělé nemluvě. Kdyby tohle nebyl ostrov Lesbos, za kopcem ves Moria, jež dala název novodobému peklu na zemi, v němž skončili, a kdyby oni nebyli syrská rodina už přes tři roky na cestě za novým životem. Ten starý z nich byl vyrván i s vnitřnostmi, vykouřen smrtícím plynem.
Mnozí z jejich nejbližších byli zavražděni nebo zmasakrováni. Nabil nedokáže říct, čí rakety to byly, je mu to jedno. Musí se postarat o rodinu. Ani se ho tedy znovu neptám, zda útěku ze Sýrie lituje. Co může říct? Měl na vybranou? Kolikrát za ty tři roky se dívali smrti do očí? Tušil, co je čeká a kde skončí?
Vedle sebe, ne spolu
Podle oficiálních údajů jsou v táboře Moria uprchlíci z více než šedesáti zemí – od Středního východu přes Asii, Afriku, Jižní Ameriku až dokonce po Karibik. Největší procento tvoří Syřané, následování jsou Afghánci a Iráčany. Dále je tu významná skupina běženců z Konga, Kamerunu, Eritreje, Iránu, Alžíru… Jak mi řekl Švýcar Nicolas z Projektu Naděje, jež zde již několik let uprchlíkům pomáhá, mnohé národnosti se ani v těchto podmínkách spolu nebaví, nemají se rády, dívají se na sebe podezíravě až s nenávistí a despektem. A tak logicky i v rámci tohoto organicky rostoucího a přelidněného slumu vznikají ostrůvky založené na zemi původu, náboženství, jazyku…
Od provizorního fotbalového hřiště, kam mířím a kde dál probíhá zápas, ke mně míří mladý černoch.
„S nima nemluv, jsou z Konga. Nebavíme se spolu. My pocházíme z Eritreje, to se nedá srovnat,“ černoch ke mně konečně došel. Aby svá slova zdůraznil, vyšpulí spodní ret a pak kopne nohou obutou v šedé froté ponožce a černých gumových žabkách do kamínku směrem k téměř čtyřiceti vysokým hubeným mužům v šortkách, různorodé obuvi a dresech nebo aspoň neonových tričkách, jež dres připomínají.
Je březnová neděle dopoledne, osmnáct stupňů a slunce začíná ohřívat zem a taky všechny možné tekutiny, jež se do ní vpíjejí až příliš pomalu, a tedy nesmírně zapáchají.
Odkročím do zákrytu starého olivovníku, abych ustoupila z přímé trasy vánku, jenž nabírá odér z tábora. Jsem jediná, komu agresivní odér viditelně dráždí žaludek a oči. Jdu pomalu proti zápachu. Černoch jménem Simon se ke mně přidává. Celou cestu mluví lámanou angličtinou. Víc se sebou než na mě. Potkáváme víc a víc běženců, silnička je nás najednou plná, s troubením nás občas objede auto; sejdeme z cesty mezi torza, jež zbyla ze starého olivového háje, a najednou všude odpadky, lidé, stavby ze dřeva, látek, igelitu, lepenky a zase odpadky, zahnívající kaluže…
Jsem šokovaná, stojím a rozhlížím se. Jsem tu nová, zvenku, zevloun; nepatřím sem a nemusím si na to zvykat, čtu z mlčících zvlněných rtů tří žen s různobarevně vpletenými umělohmotnými copánky v dlouhých vlasech, které stojí přímo vedle stoky a povídají si, zatímco já nedokážu zadržet dech, jenž mi vhání do očí slzy, tak moc ten zápach štípe. Simon se s nimi pozdraví. „No problem,“ řekne jim a ukáže bradou směrem ke mně. Přikývnou. „Ty jsou z Kamerunu. Kamerun oukej,“ vysvětlí mi. „Kongo ne oukej, jasný?“
Pouto chleba
Přímo pod našima nohama pomalu protéká hmota z kdysi dávno funkčních mobilních toalet, ze stovek a tisíců kýblů, v nichž se pere, umývá, vaří, škube, krájí, stahuje z kůže… Kousek od nás si mladík za chůze čistí zuby, překročí dva starší muže obklopené dětmi, ti pro změnu pilkou řežou z dlouhé větve cosi jako trámek; je to sisyfovská práce, olivovník je tvrdý téměř jako kámen, jejich paže slabé a pilka příliš tenká, brzy bude bezzubá.
V kakofonii zvuků nesených převážně dětskými hlasy se čím dál silněji ozývají kovové zvuky. Blíží se poledne, a tedy čas oběda, nože a rozžhavené kovové pláty, rozpálené provizorní grily, omlácené prastaré kotlíky… Krev a kosti a zelenina a zbytky zahnívající, plesnivějící, tlející… Do toho vůně čerstvě upečených chlebových placek.
Otáčím hlavu za vůní pečeného těsta; jako by se sem nehodila. Jako by chléb patřil do jiného světa, hned se cítím líp.
Vidím dva stany, kde se vrší jedna horká chlebová placka na druhou. I když je v oficiální části tábora cosi jako obchodní ulice, kde se koncentrují obchodníci – občas Řekové (ti spíš slouží jako zásobovači místních obchodníků), ale mnohem častěji táboroví obyvatelé – a koupíte tam (máte-li peníze, což mnozí nemají) téměř všechno (od čerstvého ovoce a zeleniny přes mouku, rýži, cigarety, staré boty a obnošené hadry… po použité i nové hrnce a provazy…), čerstvý chléb tam nenajdete. Ten si lidé v táboře pečou sami.
V dírách vyhloubených před nelegálními stany hoří nonstop ohně, vedle na zemi na dřevěném prkně hnětou špinavé ruce bochníčky těsta, aby se z nich na plátu (tenhle je z motoru nákladního auta, ukazují mi hrdě svou „pec“ manželé z Iráku) položeném přes rozpálenou díru staly křupavé placky.
Když vám tito lidé svůj čerstvě upečený chléb nabídnou a čekají, až si ulomíte a ochutnáte, až oceníte jejich um i tady mezi tím vším, nemůžete myslet na jejich zčernalé ruce a ulepené prkno a prach a špínu a nemoci. Člověk člověku nabízí to jediné, co má, člověku, který se může kdykoliv vrátit do světa, o němž oni marně sní. A tak si kousnu a oni se rozesmějí. Jehličky ostražitosti, které dosud kolem mé osoby poletovaly, se rozplynou a oni mi začnou horkotěžko lámanou angličtinou líčit svůj příběh. Unikátní, protože jejich; věří tomu, musí a chtějí. Přitom však vlastně jen mírně pozměněná variace na univerzální táborový nápěv.
Skončíš v ohni
Simon mě uchopí za loket. Dává si pozor, aby se dotýkal jen mé košile, a ne holého předloktí; neurazil se, když jsem mu při představování odmítla podat ruku, jen se pousmál. Ano, je špinavý jako všichni tady. Teď mne táhne přes koryto další stoky k průchodu zpět do oficiální části tábora. Projdeme mezi rozstřiženým pletivem s žiletkovým drátem.
Takových cest do a z tábora jsou desítky. Kdokoliv jimi přichází a odchází. Přes hlavní bránu s kamerami, závorou a policisty se sem totiž nikdo kromě rezidentů a těch, co mají od vedení tábora povolení, nedostane. Novinářům a humanitárním pracovníkům se přitom povolení ke vstupu už dávno neudělují – v táboře pro pár tisíc lidí jich dnes živoří v nelidských podmínkách odhadem čtyřiadvacet tisíc. Řekové sami oficiálně přiznávají o tisíce méně než dvacet, humanitární pracovníci se vesměs drží odhadu mírně nad číslem dvacet, Řekové z Lesbu přidávají ještě minimálně čtyři. Pravdou je, že nikdo netuší, kolik běženců na ostrově – a nejen v táboře Moria a případně v malém Kara Tepe (ten je určen pro rodiny s dětmi, je v něm zhruba dva tisíce lidí a slouží jako ukázka, jak by to mělo vypadat i tady… ovšem nevypadá) – skutečně je. Ne všichni jsou v táborech, mnozí se ztratili v krajině a skrývají se, žijí v kopcích a lesích. Mnozí místní Řekové jsou přesvědčeni, že zde mají až třicet tisíc nezvaných hostů.
Do a z tábora Moria se tedy nechodí hlavní bránou, ale skrze ploty. Slum je tak nesmírně přelidněný a rozlehlý, že pokud se nevydáte právě a jen k místu, kde je oficiální vedení a ostraha, šance, že vás policie objeví a vyvede ven, je téměř nulová.
Tato šance je ovšem stejně malá i v případě, že se vám zde něco stane. O zraněných, znásilněných, zneužitých, zbitých, okradených, přizabitých a občas i mrtvých, již se zkrátka ztratí a nikdo si toho nevšimne (pokud nejde o děti, co tu mají rodiče, nebo o ženy, jež jsou tu s mužem), se nemluví. Tohle je novodobé peklo vystavěné na lhostejnosti. Na místě plném beznaděje, kde se s lidmi zachází jako s nepohodlným odpadem, je agrese nevyhnutelná.
Tady hoří furt
Dívám se na zhruba šestiletého chlapce, který dřepí vedle stanu a cosi se pokouší klacíkem vyšťárnout z díry v zemi. Vytáhne ze země cosi živého a strčí to do pusy. V tu chvíli vyletí ze stanu noha a kopne ho prudce do zad. Chlapec spadne mezi kamení, z nosu se mu spustí sopel, chytne se za hlavu, jíž narazil o kámen, ale ani nemukne, zvedne se a dřepne si o kousek dál. Když vidím vycházet ze stanu muže, jemuž patří noha, co kluka kopla, vykročím k němu – nevím, co bych mu řekla nebo udělala, je to automatická (a na tomto místě zcela špatná) reakce – v tu chvíli mi stoupne do cesty Simon.
„Blbá seš? Nikdy tohle nedělej. Skončíš moc špatně. Skončíš v ohni,“ kroutí energicky hlavou a táhne mě opačným směrem.
„Tady včera v noci hořel nějaký velký oheň, že?“ vzpomínám, co mi řekli ráno dole v přístavu nad kávou Řekové, když jsem jim pověděla, že se chystám do uprchlického tábora.
„Tady hoří ohně pořád,“ pokrčí rameny. „Když je oheň, není stopa.“
„Po čem není stopa?“
„Tady hoří furt,“ zopakuje tónem, který utne debatu o schopnostech plamenů a jejich využití.
„Podívej,“ kývne hlavou k hloučku dvaceti až čtyřicetiletých mužů. Kouří, postávají na sluníčku a usmívají se. Když vidí, že se na ně dívám, začnou volat: „Hello.“ Usměju se a odpovím jim.
„Tohle nedělej,“ lapne mě Simon znovu za loket, až to zabolí, a postrčí mne opačným směrem.
Vrazím do mladinké těhotné dívky. Vytrhnu se Simonovi a jdu dívku pozdravit, zrychlí přede mnou, šátek jí sklouzne z hlavy. Dohoním ji, pozdravím a ptám se, jak se má, jakou tady má péči, jestli ví, kdy se jí dítě narodí a tuší kde? Neodpovídá, ale zdá se, že části otázek rozumí; rozpláče se a klopýtá pryč.
Simon dělá, že to nevidí, že pozoruje blankytně modré nebe. Nestihne tedy ode mě odehnat dvě holčičky, které začnou dělat vulgární posunky. Nejdřív nechápu, pak mi dojde, že mi sdělují příběh té těhotné. Hromadně znásilněné. Může být ráda, že žije. Je tu bez muže, bez rodiny. Je tu – jako tolik jiných – sama. Možná i jako tyhle holčičky, jež s hihňáním hýbou tělíčky v nápodobě kopulačních pohybů, křiví odporem tváře a smějí se mému zmatenému pohledu.
Simon
Simon se rozhodl být mým průvodcem a ochráncem. Zdá se, že od toho nečeká nic, než že zabije trochu času, jehož tu mají všichni k uzoufání mnoho. Hned na začátku se mě ptá, jestli mu můžu pomoct získat pobyt v České republice, a já řeknu, že ne. Neurazí se. Jasná odpověď na přímou otázku.
„Aspoň budu ve vašem časopise,“ řekne. Tím je naše dohoda zpečetěna a on to bere pro mě nečekaně vážně. Kdykoliv se někde zdržím a ztratí mě z dohledu, přiběhne zpět a opakuje, co nesmím, na co si musím dávat pozor.
„A večer sem nikdy nechoď. Myslím to vážně. Nikdy!“ hodí pohledem po skupince mladých mužů podle vizáže ze Středního východu, kteří jdou za námi od okamžiku, kdy jsme opustili část tábora, v níž se Simon každou chvíli s někým zdravil.
Mířili jsme původně na sever na další z mnoha olivovníky porostlých kopců, kam se tábor rozrostl, ale Simon teď zvažuje nově nastalou situaci. Zatáhne mě prudce za pásek na kalhotách, téměř mě strhne do příkopu plného plastů a odpadků, na poslední chvíli to oba vybereme a protáhneme se mezi řadou chatrčostanů. Napůl běžíme a za minutu jsme v jiné části nelegálního ležení, kde si Simon se zjevným ulehčením podává ruce se starými muži.
„Hello my friend. How are you, my friend.“ Afghánci. Zvou nás k ohni. Slunce pálí a jim se na otevřeném ohni na kovovém plátu dopéká chleba. Jejich sousedi vaří v kotlíku polévku, dodávají hrdě, že v ní je maso. Skupina mladíků zmizela.
Není jiná možnost než si k mužům přisednout. Dvacetilitrová plechovka, v níž před dávnými lety byl sýr feta, zaskřípe, když na čestné místo dosednu.
Proč?
A další příběhy začnou tančit v rozpáleném řeckém dnu přiživovaném žárem z nikdy nezhasínajícího ohniště. Dojemné, smutné, beznadějné, nespravedlivé… Proč, ptají se staré sepnuté ruce s papírovou kůží, které ještě před pár lety probíraly modlitební korálky ve vsi v afghánských horách, zatímco se kolem páslo stádo koz. Proč zrovna my, upírají se na mě napůl rezignované, napůl vyčítavé slepnoucí oči bývalého soudního úředníka. Kam se to všecko podělo, ten náš život?
Hubená, žilnatá, temnými skvrnami posetá ruka se zatřepetá ve vzduchu, prsty napodobí vánek. Tak rychle se ze života stane peklo. Tak rychle se ze života stane smrt. Z lidské důstojnosti zbylo méně než plesnivá kůrka chleba; kvůli ní se tady lidé i porvou, pro člověka nikdo nehne ani prstem.
„Kdybychom věděli, co nás tu čeká, nikdy bychom neopustili uprchlické tábory v Sýrii, Turecku,“ říká jeden ze starců. „Nenapadlo nás, že tady v Evropě se k nám budete chovat hůř než ke zvířatům, že nás tu zavřete a necháte živořit v tomhle.“
Uprchlické tábory, jako jsou třeba právě ty na hranicích Sýrie, jsou zřízeny a vedeny mezinárodními humanitárními organizacemi. A byť to jsou uprchlické tábory se všemi nešvary, je tam jídlo, jisté bezpečí, střecha nad hlavou, základní lékařská péče… Mezinárodní standardy, na nichž se lidé pro lidi dohodli.
Tady je to jiné. Uprchlíci sem zkrátka před pěti lety připluli a připlouvají dodnes. Původně dočasné řecké provizorium, jež už tu dávno nemělo být. A dnes – tisíce a tisíce lidí nemají nad hlavou ani igelit, v létě, v zimě. Noc co noc se bojí o svůj život. Nemají vodu, není jak udržovat nejzákladnější hygienu, lékařská pomoc je chimérou, stejně jako cesta pryč. Beznaděj a utrpení, ponížení a rezignace, kam šlápneš, kam se podíváš. Prázdné oči, ruce, břicha.
Přesto je kriminalita na ostrově malá. Uprchlíci se snaží. Vědí, že jakýkoliv střet se zákonem jim vezme i ten poslední zbytek naděje na lepší život. A tak se drží v táboře a okolí, někteří chodí dolů do přístavu Mytiléna zevlovat, protože nemají co dělat. Když mají nějaké peníze, nakoupí si ve městě v obchodě.
Simonovo Guantánamo
Simonovi je kolem třiceti, přesný věk nechce říct – buď ho neví, nebo lže. Je v táboře Moria dva roky, na rozdíl od mnohých venku za děravým plotem má štěstí, bydlí v oficiální části v mobilní buňce spolu s dalšími jedenácti mladými muži ze své země.
Stojíme mezi šesti patrovými železnými postelemi, ty spodní mají od žbrlení horní palandy cosi jako závěs z šedých kousavých dek. Mít aspoň nějaké soukromí, to je luxus. A neprší na ně. Co na tom, že žárovka, jež visí pod stropem, svítila prý jen asi měsíc, od té doby jsou bez elektřiny. Proč, ptám se? Simon a dalších pět mužů, kteří jsou právě „doma“, se rozesmějí. „Prý proč! Jak to máme vědět?“
Simon odhrne jednu z dek na dolní palandě a ukazuje hromádku oblečení, dvoje boty, kartáček na zuby… „To je můj domov. Jako Guantánamo,“ procedí a napůl se usmívá, napůl… co, stydí? Těžko říct. Pokyne, že můžu do jeho příbytku za dekou vlézt, když si zuju boty. Odmítám a on je zklamaný.
„Víš, co je Guantánamo? Tohle tady kolem,“ opakuje a jeho spolubydlící se k němu přidávají. Jejich angličtina je ještě chabější než Simonova (prý pracoval v IT, než musel utéct ze země, kde by ho jinak zabili, neboť jeho otec něco dělal pro vládu, jež už není u moci), ale slovo Guantánamo znají, je vidět, že jej nevyslovují poprvé.
Šest tisíc dolarů
Ptám se Simona, jak se dostal z Eritreje až sem. Čekala bych ho spíš v Itálii, kam to měl blíž. Když jsem před devíti lety byla na ostrově Lampeduza, zatímco tam připlouvaly desetitisíce uprchlíků z Afriky denně, mnozí byli právě z Eritreje.
„To bylo tehdy. Teď zaplatíš šest tisíc dolarů na osobu. Lodí do Turecka. Pak lodí z Turecka sem,“ odpovídá a pokračuje, že je nějaký chlap posadil na malou loď s motorem, ukázal jim, jak se řídí a kam na Lesbu by zhruba měli zamířit, aby dobře přistáli.
„Chytli nás na moři. Řekové. Od té doby jsem tu a čekám na ten oficiální pohovor, abych mohl dál. Ale čekám marně. Jako většina lidí tady.“
„Kam dál?“
„Je mi to jedno. Klidně zůstanu v Řecku. Chci dostudovat a pracovat. Založit rodinu.“
Simon opakuje, že by šel i do České republiky. „Fotbal, hokej, pivo, Praha,“ vyjmenovává, co o Česku zná. „Jak moc je u vás zima?“
„Takže nemáš vysněné třeba Německo?“ ptám se dál.
„Ne. To tady nemá moc lidí,“ potvrzuje, co jsem zatím dotazy zjistila.
Většina lapených tady v táboře chce zkrátka jen někde v Evropě žít a pracovat. Pouze ti, co mají v Německu, Holandsku, Belgii, Anglii… známé či příbuzné, by rádi skončili tam. Obecně ale hlavně touží zase žít jako lidé bez strachu o život.
Síla fotek
Sedím v kavárně na náměstí básnířky Sapfo v hlavním městě a přístavu ostrova. Mám ještě chvíli čas před setkáním s místními, kteří se nabídli, že mi představí svůj ostrov – ten původní, ten, jenž tu stále je; krásný, divoký, zelený, obklopený kouzelným mořem.
Než mi přinesou kávu, dám na svůj Instagram pár fotek z tábora Moria. Během pěti minut mi napíše víc než deset neznámých lidí špatnou angličtinou, že by se mnou potřebovali mluvit. O čem, ptám se jich. O tom, jak se dostat na Lesbos, odpovídají. Jsou právě v Turecku a musí pryč, Turci je tam už nechtějí, jsou tam v ohrožení života. Chtějí vědět, jak se dostat na Lesbos, a až tu budou, kam jít a co dělat. Několika z nich odpovím popravdě, ať nejezdí. Že je tu nikdo nechce, že už se nedostanou ani do toho prokletého slumu Moria, ale budou – jako právě dnes dorazivší várka uprchlíků – zavření na vojenské lodi. Možná dny, možná týdny, možná… Ale dál do Evropy jejich cesta zcela jistě v nejbližších měsících a pravděpodobně ani letech nepovede.
Dva se zlobí, další pošlou emotikony s pláčem. Pak ty zprávy zablokuju. Vybavím si scénu z dopoledne, když jsem si sedala vedle Farzaneh. A dojde mi, že to, co fotila na telefon, zřejmě posílá zbylým příbuzným.
Nefotí hory odpadků, nepíše o strachu jít sama v noci na toaletu ke stoce. O hladu, beznaději, nemocích, bolesti, špíně, zápachu a nejisté budoucnosti. Jako my všichni i ona vzkazuje svým nejbližším, že žijí a že se o ně nemusí bát, zvlášť když jsou tak daleko a nemohou pomoct. A pak je tu hrdost. Malé zbytky jí přežívají i na takovýchto místech. Kdo z nás chce být viděn jako odpad, na kterém nikomu nezáleží?
Naděje se solí a medem
Ukazuju Janisovi, recepčnímu z hotelu, kde bydlím, kytičku divokých narcisů, co jsem při odchodu z tábora dostala od dvou syrských dívek, jež se procházely mezi olivovníky a zpívaly si.
„Jaro je tu nádherný. No jo, mají to těžký, jsou to lidi jako my. Ale… my to máme taky těžký. A kvůli nim ještě těžší. Sami nemáme peníze a dost práce. Kdo ví, jak to poznamená letošní sezónu,“ mávne rukou a tím je pro něj otázka uprchlíků vyřešená. Začne líčit, kam si musím zítra na severu ostrova rozhodně zajet, ke komu zajít, jaký sýr ochutnat… dělá mi propiskou značky do mapy, píše telefonní čísla.
A tak jedu. Měl pravdu, projíždím nádhernou krajinou, bavím se s přátelskými lidmi, nechám si vyrážet dech kamennými vesničkami vetkanými do skal, kýčovitými pohledy na panenské zátoky s krajkovím pláží, na stáda ovcí a koz. Popíjím ouzo, vdechuji sůl. Poslouchám příběhy o těžkém životě tady na ostrově, o umírající naději na zlepšení uprchlické situace končící otázkou proč. Proč se to děje právě nám? Proč připlouvají právě sem? Proč nám tu vláda chce postavit nový uprchlický tábor? Proč je život tak nespravedlivý? Proč…?
A pak, právě když přede mnou na stole přistane spolu s otázkami i domácí olejový sýr zalitý medem, připlouvá kousek od nás k pobřeží loď. Farmář Kostas zavře na vteřinu unaveně oči, pak se smutně pousměje a jde spolu s dalšími místními, kteří už telefonují pobřežní stráži, dolů k vodě.
Večer až půjdu v Mytiléně za nesouhlasného pohledu místní ozbrojené domobrany do nejzazší části přístavu, zakotví kousek ode mne v plotem obehnané části doků i ta velká vojenská loď, již už tušíme všichni za zátokou, ano, právě nad ní krouží vojenské letadlo; nákladové břicho toho olivově zeleného křižníku se otevře, vystoupí vojáci a za nimi desítky uprchlíků, včetně těch, kteří odpoledne připluli do vsi. Postaví se do řady, aby vyfasovali jídlo, šli na toaletu, dostanou deky na spaní a zpět do nákladového prostoru lodi, svého nového domova.
Když budu za další dva dny z Lesbu odjíždět, bude už kolem ostrova kroužit v dočasném lodním uprchlickém lágru víc než sedm set běženců zachycených jen v posledních dnech.
