Vítězové a poražení aneb Čtyřiačtyřicetidenní válka o Náhorní Karabach skončila
Válka v Náhorním Karabachu skončila porážkou Arménie a vítězstvím spojeneckých diktatur Ázerbájdžánu a Turecka. Skoro zdarma nejvíc získalo Rusko – jeho mírové síly jsou nyní rozprostřeny po celém zbylém území Náhorního Karabachu, které zůstalo Arménii. Ta se mezitím vzpamatovává ze ztráty především celých ročníků mladých mužů. Téměř zmizely ročníky 2000–2002. Tato válka jednoznačně ukázala, že vítězství bude patřit tomu, kdo má k dispozici technologie – v tomto případě drony. Statečnost vojáků už nestačí...
„Tam, kus dál na silnici, leží těla mých dvou synů. Ani je nemůžu pohřbít, nemůžu se k nim dostat. Červený kříž je už ve městě a nedělá nic. Jak s tím mám dál žít? Nezbývá mi než si prostřelit hlavu. Nikdo nám nepomohl, vy, Evropané, se budete divit, až Turecko zaklepe na vaše dveře. Pak budete také chtít, aby vám někdo pomohl. Já jen zavřu oči, tak jako jste to udělali vy,“ zní krutá a tvrdá slova z úst arménského vojáka na silnici nedaleko za Stěpanakertem, centrem Náhorního Karabachu. Asi dva kilometry silnice na město Šuša (arménsky Šuši) ovládají arménští a karabašští vojáci. Dál je silnice až do Šuše, starobylého města, na něž si činí historické nároky opět obě strany, pod kontrolou ázerbájdžánských sil. Těch, které tuto válku vyhrály. U Šuše se odehrávalo peklo na zemi. Kolik zde zahynulo Arménů, Ázerů či Syřanů najatých Tureckem, je zatím nejasné, ale počty mrtvých půjdou do tisíců…
Ucho za sto dolarů
Jen dva dny uplynuly od ukončení bojů. Oblast je ještě velmi nestabilní. Silnici, po níž jedeme, lemuje asi dvacítka mrtvol. Dalších několik desítek jich leží za zdí, kterou proletěla raketa. Pro Armény jsou to mrtví nepřátelé, čekají, až je odveze Červený kříž nebo Rusové, kteří mohou k oběma stranám konfliktu. Jedna z mrtvol má uříznuté ucho – není vidět krev, je jasné, že ucho bylo odříznuto posmrtně. „To dělají Ázeři a jejich syrští žoldáci svým vlastním lidem. Za odříznutou hlavu nebo ucho dostávají prémii 100 dolarů,“ říká zhnuseně Arman, samopal přehozený přes rameno. V jeho očích je něco, co se nedá zapomenout. Jako by se tam zračily hrůzy posledních dní, kdy se Šuši proměnilo v hořící inferno, z něhož nebylo úniku. Armana ale trápí ještě jedna věc. „Víme, že v Šuše zůstala skupina našich, jsou zranění. My se k nim nemůžeme dostat a zatím ani Rusové a Červený kříž. Jestli něco neudělají, sebereme se a budeme muset riskovat nový boj. Nemůžeme tam naše spolubojovníky nechat bez pomoci,“ říká Arman a z jeho hlasu je cítit zoufalství a bezmoc...
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
