Optimistický příběh o umírání: Jak doprovodit své blízké na jejich poslední cestě
Až do poslední chvíle myslela na svou rodinu. Mnohem víc než na sebe. „Přikrej se, ať ti není zima,“ řekla mi poslední větu, kterou jsem od ní slyšela, když jsem seděla potmě u její postele a jen jsme se potichu držely za ruku. Řekla ji najednou, nečekaně. Měla jsem dobrý pocit, že jí můžu alespoň trochu z péče, kterou mi za celý život věnovala, na konci života oplatit. Moje babička.
Ještě na začátku loňského listopadu jsem si myslela, že koroner je profese z detektivek. Tři týdny nato nám rázná, blonďatá koronerka doma ohledávala babiččino tělo. Přijela s lékařským kufříkem v ruce, s rouškou na obličeji. Žádné akční scény ve skafandru se nekonaly; byli jsme covid negativní domácnost.
Ani na covid, ani s covidem
Babička nezemřela na covid ani s covidem. Přesto její pobyt v rehabilitačním zařízení koronavirus ovlivnil tím, že ji zákazem návštěv na týdny vytrhl z rodiny. Zprávy po telefonu nestačily k tomu, abychom měli přesnou představu, co se děje. Do úrazu byla samostatná a zdravá, domů se z opuštěné rehabilitace vrátila o deset kilo lehčí, s rutinně nasazenými antipsychotiky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
