Hlavně, že žijeme! Lidé popisují divoké řádění tornáda na jihu Moravy
„V sedm mi volal syn, ať uklidím nové auto do garáže, že u nich jsou kroupy. Pro jistotu, kdyby to přišlo k nám. To už se černala obloha a něco lítalo vzduchem, říkám si, mech ze střechy asi. A pak to začalo. Běžela jsem zavřít okno do kuchyně. Dcera mě ale strhla a tím mi zachránila život. Tu celou kuchyň zavalila střecha,” vypráví pohnutě paní Alena z Moravské Nové Vsi.
Klepe se jí hlas i brada. Ukazuje, co zbylo z kuchyně – pod nánosem střechy není linka už ani vidět. “Víte, to je jen dům, ale nejhorší bylo, že přestala jít mobilní síť i elektřina. Nikdo jsme o nikom nic nevěděli. To bylo to úplně nejhorší. Když nevíte, co je se synem, rodiči, to je k zbláznění.” Když to dořekne, začne její telefon zběsile pípat. Jedna zpráva za druhou. “Aha, tak teď to naskočilo,” usměje se. Je šest hodin ráno, venku svítá. Lidé na Břeclavsku a Hodonínsku jsou bez spojení se světem už dlouhých 10 hodin. Hodin, které se mohou někdy zdát jako věčnost. A také byly.
Na protější straně ulice zastavuje auto. Vyskakuje z něj blonďatá dlouhovlasá žena. Přeskakuje popadané stromy a větve a běží k paní Aleně. Padnou si do náruče. “Ach, jste v pořádku, jsem tak šťastná,” říkají jedna druhé držíce se v objetí další dlouhé minuty. “Hlavně, že žijeme.”
Ozve se dupot pánských bot. Několik desítek hasičů pochoduje dolů městečkem. “Musíme je vystřídat. Jsou strašně vyčerpaní. Dál už by to nezvládli. Už jsme viděli a zažili hodně, ale tohle ještě nikdy. Je to těžké i pro nás,” vysvětluje mi velitel zásahu hasičů Jihomoravského kraje Hlavička. Potkávám ho u budovy městského úřadu, který už má místo oken jen ostré střepy.
Právě tady vznikl stanový provizorní štáb a polní kuchyně, kde si vyčerpaní hasiči mohou dát alespoň kafe. Odtud se řídí záchranné operace lidí, kteří uvízli pod troskami domů, odtud se řídí odčerpávání vody, odklízení trosek a další záchranné práce. “K těm domům se raději nepřibližujte, mohou se kdykoliv zřítit,” upozorňuje policistka dvě ženy, které se přišly podívat, co zbylo z jejich domů.
“Strašné to bylo. Sousedovi sklo zranilo maminku. Chtěl ji odvézt do nemocnice a neměl jak, auto bylo zavalené spadlou zdí, druhé zůstalo pod stromy. Telefony nefungovaly. Umíte si to představit,” táže se žena, která v náručí svírá vyděšeného teriéra. Jiná žena v růžovém tričku chodí sem a tam jak raněná laň a všech se ptá: “Neviděli jste moje dva jezevčíky?”
Teď časně ráno tady jsou zatím jen hasiči, policisté, záchranáři a tři reportéři. Jinak je městečko ponořeno do zvláštního ticha, které přerušuje jen řev probouzejících se ptáků. Začíná ráno, které nikdo nikdy nechce zažít.
