Pomáhat rozumně: Na Moravě ještě není dobojováno. Chybí stavební materiál i řemeslníci
Sklad s humanitární pomocí v Hodoníně je plný darů, které poslali lidé z celé země. Přesto stále mnoho věcí chybí. „Média vytvořila obraz, že je zde všeho dost – pomoci i dobrovolníků, není to ale pravda,” shodují se ti, kdo postiženým pomáhají.
Během posledních tří týdnů vozili a posílali lidé z celé republiky na Moravu humanitární pomoc. Ta se teď z Kulturního domu a stadionu v Hodoníně sestěhovala pod jednu střechu do haly bývalé továrny Tabačka na Bratislavské ulici v Hodoníně. Sem mohou lidé potřebné věci i nadále vozit.
Čtyřpatrová budova je teď zaplněna oblečením, drogerií, kbelíky i košťaty, trvanlivými potravinami ale třeba i dětskými kočárky nebo krmením pro křečky.
„Lidé toho naposílali opravdu hrozně moc, je vidět, že šli a kupovali i nové věci. Třeba tu máme krásné drahé kočárky, které ale teď nikdo nepotřebuje. Hodně věcí jsme museli vytřídit a vyhodit, protože hlavně u oblečení bylo vidět, že se občas lidé zbavovali starých obnošených kousků. Teď už máme vše perfektně roztříděné, připraveno k výdeji,” říká Ondřej z Českého červeného kříže, který dole u vchodu kontroluje, zda zájemci o pomoc jsou skutečně z postižených obcí.
„Lidé nám ukazují občanky, pokud mají bydliště v postižených obcích, mohou si odnést, co potřebují. Bohužel nám ještě úřady nedodaly seznam konkrétních postižených domů, i přesto, že jsme několikrát žádali. Takže kdyby přišel občan té vesnice, kterému se nic nestalo, nemůžeme to ověřit,” dodává Ondřej a doufá, že lidé nebudou lidské solidarity zneužívat.
O výdej věcí ze skladu mohou žádat i dobrovolníci, kteří sem přijeli pomáhat.
Po čtyřech patrech po stropy zaplněné obrovské haly se právě pohybuje asi 10 lidí. Mladí manželé shánějí povlečení a kolo pro synka. Zavděk berou i toaletním papírem. Tři ženy si odnášejí košťata, lopaty a rukavice. Nejvíc věcí má na vozíku rusovlasá Karolína Pytlíková.
Ona sama je zde jako dobrovolnice a lidem potřebné věci vozí přímo domů.
„Lidi nemají čas a často ani auta, aby si sem pro ty věci dojeli. Proto to pro ně dělám já s přítelem. Koupili jsme dodávku, lidé mi posílají seznam věcí, které potřebují, a my jim to vozíme přímo domů,” vysvětluje a ukazuje desítky sms. Na vozíku má i dvě krabice sladkostí pro děti. „O to si lidé říkají často, ale našla jsem tu jen dvě krabice, říká když nakládá ještě pytle granulí pro psy.
Karolína je tu celé odpoledne, než vše najde a naloží. V dodávce má několik vzrostlých rajčat. „To si přála jedna paní, že jí uletěly. Tak jí vezu svoje, stejně nemám čas se o ně starat. Nemám čas na nic, včera jsem snídala v šest večer.”
Podle všech, kdo na Moravě pomáhají, je hloupé si myslet, že je vše zajištěno a funkční.
„Lidi si často myslí, že je po všem, ale ono není a ještě dlouho nebude. Pořád je potřeba pomoc i lidé. Je potřeba také, aby lidem někdo vařil, spousta z nich ještě nemá ani plyn či elektřinu. Jsou tu restaurace, které vaří ze svého zadarmo a ještě jim je blbé si tady ze skladu vzít nějaké suroviny,” říká Lidija Konečná, která spolu s Ondřejem pomoc vydává.
Ve vedlejším skladu se už hromadí i nábytek pro postižené lidi, na ten ale ještě přijde čas, protože zatím ho často není kam nastěhovat. Zoufale chybí základní stavební materiál na opravu střech a domů. „Během covidu se utlumila výroba, Ukrajinci odjeli, stavební materiál není ani jinde v Česku, čekací doby jsou obrovské, navíc ceny narostly až o 100 procent a do toho máme ty obrovské potřeby tady na Moravě,” říká stavebník Martin Bíba, který spolu s partou dalších dobrovolníků staví lidem nové střechy. Podle něj jde o čas, aby do nezakrytých domů nenapršelo.
Sklad humanitární pomoci na Tabačce chtějí dobrovolníci udržet alespoň do konce července. Co bude potom, nikdo neví. „Nikdo ten sklad nechce převzít, ani nevládky, které často nespolupracují ani mezi sebou, ani stát a nechali to nám, kulturnímu domu. Bez komentáře,” uzavírá šéf Kulturního domu v Hodoníně Adam Procházka.
Podle dobrovolnice Karolíny Miklíkové je nutné, aby sklad zůstal otevřený co nejdéle. „Klidně rok, teď lidé mají jiné myšlenky a nemají čas. Až si uvědomí, co potřebují, tak už to tu nebude.”
