Životy po neživotě: Změnili pohlaví a přejí si jen v klidu žít. Distancují se od všemožných transaktivistů
„Chtěla jsem to všechno skončit jednou provždy,“ řekne s pravačkou simulující zbraň u spánku a rozpačitě se pousměje. Pak se jen v bílých krajkových kalhotkách a černé podprsence beze slova zvedne od kuchyňského stolu a zmizí kdesi v rozlehlém bytě.
Vrátí se v tílku, kraťáscích a s krabicí plnou mimo jiné laků na nehty: „Udělám si nehty na to focení.“ Znovu si sedne naproti k jídelnímu stolu, vytáhne vatu, odlakovač a mluví a mluví a při tom si odlakovává krátké nehty, aby si na ně vzápětí nanesla světlý, téměř neviditelný lak – když o dvě hodiny později se samozřejmou lehkostí manipuluje s nabitými střelnými zbraněmi, jde o zdánlivě nepodstatný detail (jakým jsou třeba i stříbrná srdíčka nalepená na zásobnících). „Střelbě jsem se paradoxně začala věnovat až jako holka,“ řekne a otevře kabelku, v níž nosí revolver pro svou osobní ochranu.
Ať se klidně kouknou
Tereza Španihelová (35). Krásná, vysoká, atletická, energická, s dokonalým a nepřehlédnutelným poprsím, něžným obličejem a sebejistotou dravce. Je jí všude plno, i když je právě v jiné místnosti. Je těžké si představit, že kdysi uvažovala o ukončení života, tak nešťastná byla v těle, do kterého se narodila a v němž vyrůstala vedle dvou starších a dominantnějších bratrů.
Nalije mi vodu ze studánky. „Zdraví je pro mě prioritou,“ říká a omlouvá se, že se ještě nestihla nalíčit.
Jdeme do ložnice, míjíme police prohnuté pod desítkami párů bot, věšáky přetékající kabelkami… Sedá si před toaletní stolek plný šminek. V místnosti laděné do růžova se profesionálně líčí a při tom vypráví, jak se tady občas vyfotí polonahá a fotky sdílí na speciálním profilu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
