Síla odpuštění: Když se pachatelé trestné činnosti setkají tváří v tvář s oběťmi
„Probrala jsem se na stole a zjistila, že souložím s cizím mužem. Nechtěla jsem to a začala se bránit, rozbrečela jsem se. Ale ostatní chlapi, co stáli kolem a přihlíželi, říkali, co blbnu, že se mi to doteď líbilo,“ vzpomíná Petra na své znásilnění. Nebylo jí ještě ani dvacet let a v baru v centru Prahy jí dal někdo do pití drogu.
„Brečela jsem pak pořád, nemohla jsem přestat. Ten chlap se asi vyděsil a v pudu sebezáchovy nabídl, že mě odveze domů. Probulela jsem celou cestu a pak i noc. Bylo to hrozný,“ pokračuje Petra. Doma to nikomu neřekla. Její rodiče byli rozvedení a tehdy trávila víkend u táty. Prý si uměla představit jeho reakci. Proč to neřekla mámě? Krčí rameny, zkrátka to nějak nešlo. Neřekla o tom tenkrát vůbec nikomu. Mlčela o všem dost dobře možná dvacet let, odhaduje.
„Po pár dnech jsem to tehdy vytěsnila i v sobě. Cítila jsem dokonce jakoby vinu, i když jsem za to nemohla. Zkrátka jsem šla s kamarádkami do normálního baru v Hybernské ulici. Copak jsem mohla počítat s tím, že mi někdo hodí do pití oblbovák a znásilní mě?“
Ptám se jí na ty přihlížející.
„Na to, že by mě mohli, když jsem byla mimo, znásilnit i oni, jsem si zakázala myslet,“ odpovídá.
Stavět mosty
Znásilnění urychlilo její rozhodnutí jet studovat do USA. A protože ji to vždycky táhlo nejen ke grafice a marketingu, ale také k pomoci potřebným, zaměřila se tam mimo jiné na pomoc obětem znásilnění a zneužívání.
„Díky tomu mi naplno došlo, co se mi stalo, přiznala jsem si to a zjistila, že o tom konečně můžu mluvit. Najednou jsem byla na bezpečném místě, kde mě nikdo nesoudil, nemusela jsem se stydět, cítit selhání nebo provinění,“ vzpomíná, jak se bolestné téma, které považovala za vytěsněné, vrátilo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
