Samostatní Finové: Učit se skrz zážitky aneb Výlet do tajemství velmi oceňovaného vzdělávacího systému
Je prosincové poledne, teplota v Helsinkách klesla na minus pět stupňů. V centru finské metropole, deset minut chůze od hlavního nádraží, mají páťáci na základní škole Kaisaniemen ala-asteen koulu polední pauzu. Tu však jedenáctileté děti netráví v teple vyhřáté školy, nýbrž na školním dvorku. Nezdá se ale, že by jim chladné podmínky vadily. Spíš naopak.
Odhadem tři desítky školáků před zraky pěti kantorů skotačí na promrzlých prolézačkách. Po chvíli ovšem zvoní a všichni žáci se sbíhají do útrob školy, jež v roce 2024 oslaví sto let od založení.
Je čas na hodinu dílen.
První stojánky
Děti se dělí na dvě poloviny – v případě dílen zkoumají a pracují s tvrdými a měkkými materiály. Třídu i v jiných předmětech tvoří maximálně 15 žáků, přičemž je většinou kromě učitele přítomen ještě asistent.
Polovina třídy, která se pro tuto chvíli zabývá tvrdými materiály (pak se obě poloviny vymění), má za úkol vyrobit stojánek na papírové utěrky.
Ve speciálně vybavené učebně na začátku hodiny kantor ve finštině udělí třídě jen několik málo pokynů, načež se 11 dětí rozdělí do tří týmů. Práce začíná. Všechny tři skupinky se okamžitě vrhají do diskuse a záhy se na papírech rodí první náčrty. Učitel, kterého občas nějaký žák osloví prostě „Joonas“, jednotlivé týmy nijak nevede, nikomu neudílí pokyny, maximálně odpoví na dotaz. Je vidět, že tito jedenáctiletí studenti jsou na kooperování ve skupině zvyklí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
