Měsíc po začátku války uprchlíci dál přicházejí. Ve Lvově začínají chybět potraviny.
Právě jsem do humanitární pomoci přidala i krabici sušenek, kterou jsem měla v autě původně pro sebe na cestu. Protože i taková banalita jako sušenky začínají na Ukrajině chybět. Z parkoviště před supermarketem, který se proměnil v centrum pomoci, vyrážejí autobusy převážně se ženami s dětmi směrem na západ. Na východ do Lvova pak právě odváží ukrajinští řidiči dva autobusy, sanitku a dodávku naplněnou humanitární pomocí, s jejíž konvojem jsem sem na hranice dorazila.
Jak ví každý, kdo sleduje válku na Ukrajině a s ní spojenou mohutnou uprchlickou vlnu, polská Přemyšl je jedním z míst, kam se sjíždí celý západní svět pomáhat hlavnímu proudu uprchlíků. Přijíždím sem s konvojem humanitární pomoci, jejímž cílem je Lvov. Tady na hranicích si ho mají převzít Ukrajinci. Organizace je komplikovaná mimo jiné kvůli tomu, že přes hranice směrem z Ukrajiny pro náklad nesmějí žádní muži.
Dobrovolníci z celé Evropy
Když přijíždíme, u jednoho z autobusů chovají jeptišky v náručí malé děti. Autobus je z Francie. Když procházím parkoviště, vidím poznávací značky z Irska, Itálie, Španělska, Belgie, Velké Británie.
Potkávám také dobrovolníka z Portugalska „Přijel jsem sem před dvanácti dny s autobusy, nakonec jsem ale zůstal pomáhat. Kdy se vrátím? Nevím, možná zítra, ale ještě tu asi chvíli zůstanu,“ říká.
Další dobrovolníci přijeli z Itálie a nabírají lidi do dvou autobusů a jedné dodávky. „Můžeme vzít asi 40 lidí, dodávka přijela pro dva lidi na vozíčku,“ sdělují mi Italové. Po odjezdu jiného autobusu spatřím uprostřed volného parkovacího místa prázdný kočárek, opuštěné kolečkové křeslo a prázdný nákupní košík. O chvíli později vidím jiné lidi, jak své osobní věci opouštějí. Už nemají sílu. Není místo.
Do Německé dodávky nastupují lidé a řidiči se jim snaží pomoct naskládat do úložného prostoru jejich skromná zavazadla. Kufr už je plný, všechno se do ní nevejde. Dodávka odjíždí a několik kostkovaných tašek zůstává na zemi. Někdo jiný je pak odnáší neznámo kam.
Vyjedený Lvov
Ve frontách na autobusy stojí v naprosté většině ženy a děti. Prohází kolem mě nekompletní ukrajinská rodina – babička, matka, dvě děti. Babička únavou upadne a po zemi se rozkutálí tři pomeranče, které si před chvíli nejspíše vyzvedla u stánku s jídlem. Hned se všichni sbíháme a pomáháme jí na nohy. Za ruku se jí hned vyděšeně chytí její malý vnuk v bundě, na které je vidět, že už toho má hodně za sebou.
O skladbě lidí, kteří utíkají, nejlépe vypovídají ti, kteří tu nejsou – muži a chlapci. Těm nejstarším, které vidíme, není většinou víc než patnáct let. Přijíždí řidiči z nadace, která vozí humanitární pomoc přes hranice do lvovské vojenské nemocnice. Z důvodu jejich bezpečnosti se neuvádí jejich jména a další podrobnosti. I při přejímání humanitární pomoci jsou všichni ostražití. Sdílí s námi přitom nejnovější zprávy. „Ve Lvově je teď asi 400 000 uprchlíků,“ říkají.
Město, které mělo včetně okolí před válkou zhruba 800 000 obyvatel tak nyní čelí problémům se zásobováním. Prý začíná být problém s jídlem. Na hranicích přestává být možnost ho na Ukrajinu brát, protože je potřeba pro ty, kteří zemi opouští. Za hranice tak kvůli hladu míří i ti, kteří by jinak chtěli doma na Ukrajině zůstat.
Bomby ve Lvově
„Toho je tolik?“ říká náš ukrajinský kontakt se slzami v očích, když vidí dva velké autobusy plné věcí spolu se stejně plnou sanitkou a dodávkou. Včera přijali do Lvova sto padesát právě osiřelých dětí. Ne dětí z dětských domovů, ale těch, které o svou rodinu přišly během posledních pár dní. Všechno je potřeba, zejména dětská výživa, která je v dodávce. Po jejich líčení strastí jsme všichni přidali do nákladu i všechny své trvanlivé potraviny, které jsme měli na cestu.
Do jedné sanitky z našeho humanitárního konvoje usedá za volant ukrajinská dívka, které je něco málo přes dvacet let. „Už jsem s humanitárním konvojem jel dřív, tehdy v uniformě, tohle je ale jiné. Jsme až moc blízko našim domovům,“ říká mi veterán z Afghánistánu.
Že je pro ně situace extrémně náročná, je vidět i na ostatních, je to vepsáno v jejich tvářích, netřeba slov. Když jsme se loučili, kromě již zažitého „Sláva Ukrajině“ dodávají, že by nás rádi pozvali i do jejich rodného města, a že snad brzy bude možné tam přijet a nemuset se bát. Když cestou zpět od ukrajinských hranic do Prahy píšu v autě tento text, na Lvov, kam snad právě dorazily ty “naše” dva autobusy, sanitka a dodávka, dopadly bomby.
