Ukrajinští uprchlíci míří i do Řecka. Jsou tam narozdíl od migrantů z jiných válečných konfliktů vítáni
Řecko od začátku války na Ukrajině přijalo oficiálně kolem čtrnácti tisíc ukrajinských uprchlíků. Neoficiální číslo - stejně jako u nás v drtivé většině žen a dětí - je však vyšší. Mnozí do země neutekli coby bezprizorní uprchlíci, ale hledají tam jen dočasné útočiště, domů se hodlají co nejdřív vrátit. A proto nevyužívají řeckého systému, jež jim nezvykle vstřícně (v porovnání s migrační politikou vůči jiným etnikům) nabízí přechodný pobytový a ochranný status včetně dočasného ubytování a zázemí, ale pronajímají si byty a hlavně dovolenkové apartmány.
Útěk na jih
Jako třeba Vita, kterou potkávám na “naší” pláži na řeckých poloostrovech Chalkidiki. Jsme tu samy, ze skalního výběžku nad námi na nás s cigaretou a plechovkou piva blahosklonně shlíží ze své židle mezi olivovníky můj soused Jannis, který tu žije se svou čerstvě devadesátiletou matkou.
Vylezla jsem ze stále ještě studeného moře a snažím se na slunci zahřát, Vita na mě ale mohutně mává. Proti slunci nejdřív myslím, že je to Natalia. Moje ukrajinská kamarádka a posledních pár let i řecká sousedka - profesorka medicíny z Kyjeva, která si kousek od našeho domku u moře koupila s manželem dovolenkový bungalov. Vím, že se jí sem podařilo i se všemi třemi dětmi (a v sedmém měsíci těhotenství) z Kyjeva utéct těsně před tím, než jsem se k ní během své reportážní cesty mohla dostat. A tak zamávám nadšeně zpět, ráda, že se konečně obejmeme, když se nám to nepovedlo před měsícem v Kyjevě.
Jen mě trochu mate její štíhlá silueta - že by už z toho stresu porodila? A kde má děti? Pak Vita přijde téměř ke mně a vystoupí z proudu paprsků a je jasné, že to není Natalia. Mám sluneční brýle, tak snad nevidí můj zmatený výraz. Ale i jestli vidí, je jí to jedno. Má viditelně obrovskou radost. Z čeho? Dodneška netuším, čím jsem ji tak potěšila a co ji vedlo k tomu, vítat mě jako starou známou.
Sedne si vedle mě do písku. Ptám se, odkud je. Odpovídá, že z Oděsy, utekla hned na začátku války. Já na to, že tam jsem nedávno byla, zrovna když ostřelovali nedalekou Zatoku.
Rozpláče se. Jak to tam vypadalo? Ona má informace, že je Oděsa pořád v pořádku, říká a popotahuje přitom… Byla jsem tam až poté, co ona se známými a mladšími bratry odjeli sem, jak na tom bylo její rodné město, ptá se.
Co vím, Oděsa je pořád v pořádku, přikývnu. Ptám se jí, kde tu bydlí. Proč právě tady? Ukáže do kopců s olivovými sady a lesy za námi - tam nahoře, cestou ke kostelu, jak se odbočí mezi stromy… Ano, je tam malý bílý domek, vybavuju si.
Malá řecká Oděsa
Domek si pronajali od známého jiného známého. Na jak dlouho? Netuší. Jak dlouho je tam nechá? Neví. Přes léto? Ano, to doufají, přikývne. A dodá, že na to snad budou mít dost peněz. Teď mají do června dobrou cenu, skoro zdarma na řeckou drahotu, chtělo by se říct, ale pak?
Řekové jsou po dvou mizerných covidových letních sezónách na dně a vyhlížejí dost zoufale turisty, ti budou mít samozřejmě před uprchlíky přednost. Tedy pokud Ukrajinci nebudou ochotní a schopní zaplatit prázdninové ceny.
S Vitou v domku pro zhruba pět lidí žije čtrnáct osob. Následující den, když jdu z nedaleké rybářské vesnice domů, potkám celou jejich skupinu na cestě opačným směrem - musí nakoupit. Špalír čtyř dospělých žen, Vita a pak mladší děti. Mávají na mě a volají, že je dnes krásně. Až se budou za dvě hodiny vracet, zahlédnu je vyhřívat se na písku na pláži. A pak další tři dny, jakoby tu nikdo nebyl. Kromě Vity, jež občas sejde na pláž, není nikdo z nich nikde vidět. Dokud zas nepůjdou na nákup do vsi.
Mezitím jich ale přibude.
Vidím bílé osobní auto s ukrajinskou značkou, řídí ho muž středního věku. Zastaví na silnici kousek od pláže, z auta vystoupí dvě dospělé ženy a dvě odhadem předškolní děti, muž jim z kufru pomůže vytáhnout tašky. Pak spatřím, že k nim z kopce přibíhá Vita. Muž vrací věci do auta - jedou pomalu za ní, ať se zbytečně z věcmi netáhnou do kopce. Ani ne za hodinu auto odjíždí. Ten obrázek se bude opakovat během mého krátkého dubnového pobytu tady ještě dvakrát.
Charita na řecký způsob
A ukáže se, že to tady u nás, v odlehlé venkovské zemědělské části severního Řecka nejsou jediní uprchlíci z Ukrajiny. Kromě stále ještě těhotné Natalie a jejich zatím tří dětí, s nimiž se nakonec přece jen obejmu, mi Jannis ukazuje na střechu domku v daleko v kopcích opačným směrem, než kde bydlí Vita. Tam jsou už asi tři týdny další Ukrajinské ženy, říká, ví to od Kostase, co jim dům pronajal.
Ptám se, za kolik. Krčí rameny.
Pak se bavím s Vasilisem, který žije dvacet kilometrů odsud ve městě, ale pronajímá na léto turistům malinký domeček na dohled našeho - i on přikyvuje: za pár dnů sem k němu mají dorazit Ukrajinci. Jo, má už teď plno až do září. Přes internet si ho našli a postupně, po týdnech si to porůznu pronajali.
Vasilis pronajímá draho a nerad dává slevy, jak už za ta léta vím. Ptám se ho, jestli dal uprchlíkům nižší cenu. Spustí typickou řeckou lamentaci, že sám má po tuhé zimě (letos tu opravdu opakovaně sněžilo a hodně lilo) a covidu málo, má rodinu, nemůže se rozdat…
Podobně mi odpovídají i další dva místní, kteří své dovolenkové nemovitosti pronajali (oni ovšem říkají, že poskytli) Ukrajincům.
Nejsme tady na prázdninách
Postupně potkám v okolí i v nedalekém spádovém městečku, kde jsou velké obchody a celoročně otevřené taverny, další desítky Ukrajinců. Když mě vidí, dávají se často sami do řeči, mluví na mě ukrajinsky, považují mě za krajanku. Když zjistí, že jsem novinářka z Česka a byla jsem teď nedávno u nich, většinou mi poděkují, pak téměř začnou slzet, poté zvážní, pronesou pár zmatených vět a rychle se rozloučí. O válce a o tom, co se u nich doma děje nechtějí mluvit. Ani o tom, co budou dělat. Vita i Natalie mi posléze vysvětlí, že vlastně nemůžou. Nemůžou sledovat, jaké hrůzy se na Ukrajině dějí nebo jak se konflikt vyvíjí, prý by zešílely a ztratily naději na návrat. Slova jako Buča, Mariupol nebo Irpiň nevyslovují.
Opakují, že se chtějí co nejdřív vrátit domů, ale že tu nejsou na prázdninách ani na dovolené.
Vypadá to tak - i když je tady na venkově Ukrajinců podle starosty městečka, jehož se na to ptám na trhu, prý několik tisíc, a auta s ukrajinskými značkami lze vidět často, polehávat na plážích nebo vysedávat v tavernách je nevidím (jen když jdou na nákup, staví si děti pár desítek minut hrady z písku na pláži před naším domem a jediná Vita chodí v plavkách a opaluje se).
Natalia mi vysvětluje, že každý den dopoledne mají všechny tři její děti online školu, odpoledne se s nimi učí ona. Přitom dál na dálku taky pracuje (dokud neporodí) - vede semináře mediků a konzultuje se svými podřízenými lékaři v nemocnici v Kyjevě. Její muž, také lékař, jí každý den z Kyjeva, kde kromě své práce v nemocnici vypomáhá i vojákům, telefonuje. Zatím prý oba věří, že se na podzim vrátí domů, že ještě nějaký domov mít budou.
Minimální integrace
Neslyšela jsem tady “u nás” na severu o žádném ukrajinském uprchlíkovi, jež by tu pracoval. Narozdíl od Česka totiž není kde - v Řecku je dlouhodobě velmi vysoká nezaměstnanost, sami Řekové už léta odcházejí hledat práci do zahraničí, navíc tady na venkově se dá buď dělat na poli nebo v sadu, což je těžká manuální práce, nebo v tavernách a kavárnách. Ale tato místa mají dlouho dopředu zamluvena místní, kteří si díky letním hostům aspoň něco vydělají. Ani úklid v hotelích a apartmánech nebude zrovna tím, kde by našly Ukrajinky práci - jednak si to Řekové rámci šetření dělají většinou sami, a pokud ne, žijí zde již desítky let rodiny Albánců, kteří pracují za velmi malé platy. A pak - mnohé z apartmánů si dlouhodobě pronajali právě Ukrajinci a v rámci šetření si tam uklízejí a perou sami.
Mimo velká řecká města nemají šanci začlenit se ani děti - venkovské oblasti vymírají, moc dětí tu pobíhat nenajdete. Tady u nás autobusy svážejí těch pár místních do spádových škol vzdálených desítky kilometrů.
Ke všemu je řečtina těžký jazyk ukrajinštině i ruštině velmi vzdálený (narozdíl od češtiny), snahy státu učit Ukrajince řecky jsou proto nulové. Není příliš reálné, aby kdokoliv zvládl řečtinu během pár týdnů či měsíců tak, aby se nejen domluvil, ale mohl v ní číst a psát, studovat…
Privilegovaní migranti
Možná i proto sem Ukrajinců přichází oproti Polsku nebo i Česku výrazně méně. Země jim i díky tomu(aspoň zatím) může poskytnout pomoc a vlídné přijetí. A dělá to.
Ukrajinci jsou zde skutečně vítaní, i místní lidé jsou k nim víc než vstřícní, dávají najevo soucit a pochopení. Je to zcela jiný přístup, než když se náhodou objeví uprchlík třeba z Afghánistánu nebo ze Sýrie. Pro ně platí už na hranicích jiná pravidla, roky stejná - nemohou se volně pohybovat po zemi nebo dokonce překračovat hranice, putují pod policejním dohledem do záchytných táborů a tam musí zůstávat, netuší, kdy se z táborů dostanou, kam je pošlou, co s nimi bude.
Ukrajinců se nic z toho netýká. V podstatě k nim Řekové přistupují jako k běžným turistům, kteří jen potřebují dočasně pomoc, tedy se k nim chovají jako ke “svým”. A to rozčiluje občanskoprávní a humanitární organizace - mluví o rasismu a o kastování, o uprchlících druhé kategorie, o nerovných podmínkách. A mají pravdu. Postavení Ukrajinců prchajících před válkou je v porovnání s jinými válečnými uprchlíky, kteří utekli a každý den dál utíkají do Řecka, nesrovnatelné.
