Hlavně je sem nepouštějte. Stále není jasné, co se stane s romskými uprchlíky z Ukrajiny

„Ještě jedna polívka by nebyla?“natahuje výdejním okénkem ruku ani ne dvacetiletá Romka od Užhorodu.

„Pro malou,“ dodá, když říkám, že už jeden balíček instantních čínských nudlí přece dostala. Dávala jsem jí ho ani ne před pěti minutami. Hned poté, co jsem jí vydala jednorázové plenky a láhev s vodou. Žena svůj dotaz opakuje, vedle ní stojí stěží roční dítě. Napřáhnu k ní krabici s dětskou banánovou kaší.

Zavrtí hlavou: „Tak aspoň cukr.“

Zkusím to s dětskou výživou. Ani tu si nevezme. Pokrčím rameny a ukážu na misku s cukrem. Nasype do kojenecké lahvičky dvě lžíce krystalu, zalije ho teplou vodou z varnice a podá holčičce.

Hlavák jako noclehárna

Je před jedenáctou večer a noclehárna na pražském hlavním nádraží je zaplněna ani ne z poloviny. Ale zdola z haly, kde desítky romských žen i s dětmi leží na zemi a na lavicích, téměř nikdo nepřichází.

Už se znovu neptám hasičů a ostatních dobrovolníků proč. Je to zbytečné. Aspoň dosud na moje otázky jen krčili rameny.

„Dávej hlavně pozor na ty pásky, kšeftují s nimi,“ upozorňuje mě místo odpovědi dobrovolnice, která sem přichází už přes měsíc převážně tlumočit do ruštiny a z ní. Přivádí nahoru další mladou ženu se dvěma dětmi v předškolním věku.

Uprchlice, které jsou uznány za vhodné k noclehu zde, ve druhém patře, dostanou i s dětmi dole na ruku papírovou pásku. Bez ní sem nikdo nesmí, ostraha je ne­úprosná.

„Snažila se mi tvrdit, že má pět dětí, tak dostala šest pásek, ale hned tři prodala a přišla znovu, že je děti ztratily. Ale já ji viděla,“ dodává, zatímco já ženě podávám dvě čistá prostěradla a tři deky a vedu je do noclehárny.

Ukazuju jim, kam si mají lehnout a dát věci (kufr a igelitku). Předpokládám, že obě děti spolu budou na jedné posteli – aspoň tak to tady kolem vidím. Ne že by se místem muselo šetřit, lůžek je zatím dost, ale matky se snaží mít děti co nejvíc pohromadě, i když se tu nemají kde zaběhnout nebo ztratit.

Noclehárna, kterou dala správa budov spolu se zázemím (toalety a kuchyňka) bezprizorným uprchlíkům k dispozici, je velký sál v historické budově, teď plný polních lůžek. Je tu taky pár stolů se židlemi, pastelky, omalovánky, hračky, koberce, knihy, dětský koutek, postýlka, zdarma wi-fi připojení… A dusno. Když jsem nastoupila na směnu, snažila jsem se otevřít okna do průvanu, ale nepomohlo to. Deky si tedy nocležníci dávají spíš pod hlavy místo polštářů.

V kuchyňce vedle noclehárny máme jako dobrovolníci zázemí, díky výdejovému okénku i přehled, co se děje nejen mezi postelemi, ale i na chodbě, kudy se do noclehárny přichází.

Na stole vedle varnic na horkou vodu stojí vyrovnané balíky jednorázových plenek různých velikostí, nové dětské zubní kartáčky, sunar, zubní pasty, dětské výživy, krabice s čajem. Káva žádná. Po ní je tady ale hned po čínských polévkách největší poptávka.