V roce 1985 většina mladých mužů armádu nenáviděla. Petr Pavel měl jiný názor a vstoupil do zločinecké KSČ

Když jsem v pondělí 1. října 1984 pozdě večer dorazil na ­nádraží do Vimperku, měl jsem v sobě hodně alkoholu, který jsem celý předchozí víkend i část toho dne nasával s kamarády před nástupem na roční prezenční vojenskou službu (byl jsem absolvent vysoké školy a ti museli jenom na 12 měsíců). Na nádraží si mě pak vyzvedli vojáci z kasáren U Sloupů, jež se nacházely několik kilometrů od města. Tím začala moje vojna v předrevoluční armádě.

Ve Vimperku jsem absolvoval měsíční „přijímač“, který nás měl naučit určitým vojenským dovednostem. To se ovšem nestalo. Z celého měsíce mi dodnes zbyly jen tři vzpomínky. Jeden z kluků si tam usekl prst, protože chtěl z vojny domů, nemohl to vydržet. Pak neustále řvoucí důstojník, jenž nám velel a byl karikaturou toho nejhoršího, co jsem kdy v jakékoli práci potkal. A poslední vzpomínka je, že když nám tento blbeček jednou u lesíka zavelel, ať polními lopatkami vykopeme za dopoledne zákopy, tak jsme se na něj prostě „vysrali“. Zuřil, běhal, vyhrožoval, nic nepomohlo…

Šikana a buzerace

Pak jsem na 11 měsíců odjel do Českého Krumlova, kde kromě jiných byl i 3. prapor, který se věnoval kursům řidičů obrněných transportérů. Každý kurs trval pět měsíců, pak se hoši sesbíraní z celého Československa vystřídali. Byl jsem zde na 7. rotě, a proč mě dali právě sem, to nevím, neuměl jsem mladším „kolegům-řidičům“ poradit, protože jsem nevlastnil řidičák. Ale o takových drobnostech bylo na vojně zbytečné přemýšlet…