Pivo, slivovice a houbaření. Trentino je kousek Itálie, kde se Čech cítí jako doma
Mezi Bolzanem a známým Gardským jezerem (Lago di Garda) se nachází italská provincie Trentino (česky Tridentsko). V zimě si tu lyžaři užívají nekonečné sjezdovky v Dolomitech. V létě se ve stejných horách mučí cyklisté na trasách etap Giro d’Italia. Při výletech tu ale český turista velice záhy zjistí, že má s obyvateli Tridentska společného mnohem víc, než by si dokázal představit, a že tu neustále kráčí v českých stopách.
Do Tridentska můžete přicestovat letadlem, nejbližší letiště jsou v Miláně či Benátkách a cesta sem pak trvá ještě další tři hodiny vlakem. Pohodlně se sem ale za pár hodin dostanete i autem přímo z Česka, kdy většinu cesty strávíte na dálnicích. Po překonání Rakouska se před vámi otevře nádherná hornatá krajina. Kopce jsou zalesněné milióny smrků, borovic a modřínů. Více než polovinu celé rozlohy Tridentska zabírají lesy. Lidé tu žijí v menších městečkách rozesetých v četných údolích. Tím nejznámějším je asi Val di Fiemme. Tisíc nadmořských metrů tu pro ně není žádná výška, naobědvat se můžete i v průsmycích ležících více než dva tisíce metrů nad mořem. Komu se z toho zatočí hlava, může se jít srovnat k desítce průzračných jezer či do nížin, které jsou jen pár metrů nad mořem. V jedné takové leží i stotisícové Trento (česky Trident, německy Trient), hlavní město provincie.
A ve starobylém městě na severu Itálie se začíná rýsovat výrazná česká stopa. Patrná je hned ve znaku města a celého regionu. Tvoří ji totiž černá svatováclavská orlice. „Tu věnoval váš král Jan Lucemburský v roce 1339 našemu knížeti-biskupu Nicolòvi da Brunovi,“ mrká na mě průvodkyně Sandrine, když zjistí, že jsem Čech. Až později si zjišťuji, že ten jejich Nicolò da Bruna je také „náš“ Mikuláš z Brna. Církevní hodnostář a významný vládce tohoto regionu, který cestoval po Itálii s Janovým synem a pozdějším císařem Karlem IV. Svět byl tehdy skutečně malý, a Trident tak získal symbol, který má dnes na vlajce, všech propagačních předmětech i krytech kanálů. Městečko o rozloze Olomouce pak psalo dějiny ještě jednou, a to v době konání takzvaného tridentského koncilu, když se katolická církev snažila na konci 16. století napravit nepořádek, jejž v předcházejících staletích v Evropě napáchaly protestantské proudy v čele s husity.
Fenomenální vinaři, kteří se nebojí piva
Celý Trident je historií doslova protkán. Stačí zmínit masívní kamenný hrad Buonconsiglio, v jehož fasádě spolu zuřivě soupeří pozdně gotické a renesanční prvky. Mimochodem i zde najdete kousek Česka – v Orlí věži se nachází 12 fresek významného malíře známého pod jménem Mistr Václav, který do Itálie tehdy přicestoval právě s družinou českých králů. Kochat se můžete četnými paláci a kostely, z nichž nejvýznamnějším je katedrála svatého Vigilia, která zdobí náměstí. Kdo má historie dost, může se v místních malých vinotékách občerstvit opravdu exkluzívním šumivým vínem. Pod značkou Trentodoc najdete nápoj vyráběný z těch nejvýše položených vinic v Evropě, zraje minimálně 15 měsíců, ale klidně i 10 let. Opravdovým unikátem je pak odrůda Pinot Meunier, jež se nachází jen na pár vinicích a mistři vinaři z ní vyrábějí jedno z nejlepších růžových šumivých vín na světě.
Ale zpátky k české stopě. Kladný vztah mají v severní Itálii i k pivům. I když tu převažují rakouské a německé značky, občas se odváží i k vlastní minipivovarské produkci. Když se ale ptám servírky, jaké pivo by mi doporučila, tak mě její odpověď překvapí. „Dejte si pilsner, to je nejlepší!“ vyhrkne na mě. Když jí prozradím, že jsem z Čech a rád bych zkusil něco místního, trvá na svém. „Pilsner je nejlepší a máme ho točený. Dokonce máme i originální půllitr,“ říká přesvědčivě a do známého skla mi načepuje plzeňskou hladinku. Servírka je ale zbytečně skromná, nedaleko odtud, v údolí Ledro, funguje už více než 100 let pivovar Leder rodiny Pellegrini, jejichž předci si přivezli českou recepturu z Rakovníka a podle ní vaří vlastní ležák. Navíc k jeho výrobě stále používají žatecký chmel.
Z nížin je na čase se vrátit zpátky do hor. Čtyřtisícová vesnička Cavalese je správním i kulturním střediskem celého Val di Fiemme. Při stoupání na nedalekou sjezdovku Alpe Cermis tu dvakrát v minulosti triumfoval i český běžkař Lukáš Bauer v rámci závodů Tour de Ski. Tím ale české lyžařské úspěchy neskončily. Přímo ve městě si pro zlatou medaili dojeli Stanislav Řezáč i Kateřina Smutná, když tu vítězně finišovali v rámci slavného sedmdesátikilometrového závodu s názvem Marcialonga, italské verze Jizerské padesátky. Právě tady potkávám Fabia Gerolu, marketingového manažera z organizace Visit Trentino. Ten si mě získá už během prvních pár vět. „Ciao, Martin. Česko znám velmi dobře. Zatímco v Římě jsem byl dvakrát, v Praze už dvacetkrát. Navíc moje babička trávila dětství v Sobotce, kde se naučila česky,“ říká mi vesele a začíná vyprávět neuvěřitelný příběh, v němž se zrcadlí dějiny česko-italského přátelství.
Italská babička s českými dopisy
Na začátku první světové války byla Itálie jako člen Trojspolku na straně Německé říše a Rakouska-Uherska. Velice brzy si ale uvědomila, že by od Rakouska mohla získat a připojit k sobě právě provincie dnešního Tridentska a Jižního Tyrolska, takže v roce 1915 přeběhla na stranu tehdejší Dohody a 23. května vyhlásila Rakousku-Uhersku válku. Najednou tak museli bojovat Italové proti sobě na obou stranách barikád. Tento osud sdíleli s Čechy, kteří bojovali jak na straně Itálie v československých legiích, tak na straně Rakouska-Uherska jako regulérní branci. Z Tridentska, kde se rozhořely kruté boje, uprchlo tehdy více než 75 000 lidí do střední Evropy a mnoho z nich i na území dnešního Česka. Mezi nimi i Fabiova babička Lina.
„Moje babička se tehdy musela narychlo odstěhovat spolu se svou matkou do Sobotky. Bylo jí dvanáct let. Žily tam tři roky a ona se naučila mluvit česky. Dokončila tam školu a pracovala v továrně na boty. Skamarádila se s Češkou Fanynkou, se kterou si začala dopisovat po návratu do Itálie v roce 1918. České dopisy si psaly celý život, i když se osobně už nikdy neviděly. Dopisy mám stále u sebe a jednou jsem se do Sobotky vypravil a hledal místo, kde babička bydlela. Okamžitě jsem upoutal pozornost místních. Někteří uměli německy, takže jsme si pak dlouhé hodiny povídali o Sobotce, mé babičce a historii. Od té doby se tam snažím jezdit pravidelně a beru tam i své děti. Pro místní jsme pořád atrakce, rodina Italů s ,českou‘ babičkou,“ směje se Fabio.
Jeho krajané prchající před válkou se usadili nejen v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku. „Italové si z Česka přivezli řadu užitečných znalostí. Na Moravě okoukali pálení slivovice a začali zdokonalovat grappu, proto je ta naše ze severu nejlepší v Itálii. Sládkové se zase zlepšili ve vaření piva. V Tridentsku je celá řada takových rodin, které vděčí Česku za to, že tam jejich předci mohli přečkat hrůzy první světové války,“ doplňuje Fabio Gerola.
A kdo ví. Italové se u nás možná přiučili ještě další typicky české vlastnosti. Tou je sbírání hub. Tady, na severu Itálie, je chození do lesa na hříbky velmi populární, jen je svázané germánskou byrokracií. Na sběr si potřebujete vyjednat povolenku do konkrétního lesa podobně, jako to v Česku platí u rybaření. Váš košík pak nesmí obsahovat více než kilo hub. Když Italům ukazuji fotky od mého dědy, jenž letos z lesa vezl plný kufr hřibů, nechápavě kroutí hlavou. V Itálii by to totiž stálo spoustu peněz nebo by člověk riskoval vysokou pokutu. Mé poznámce o tom, že nějaké limity na houby v Česku nikdo neřeší, se jen zasmějí.
Les a Stradivari
Lesy v Tridentsku jsou další věc, kde se může našinec cítit jako doma. Některé z nich, včetně skalních masívů, připomínají České Švýcarsko, Šumavu či Krkonoše. Jedním z nejkrásnějších míst je pak přírodní park Paneveggio, jenž je protkán více než 150 kilometry turistických stezek. Obdivovat můžete nádherné vodopády, vysoké smrky, ale i horská sedla a vrcholy, které se tyčí až k třem tisícům metrů. „Na náš park jsme velmi pyšní. To, co tu vidíte, je výsledkem více než šedesáti let obnovy původní italské přírody. Lesy jsme si totiž v krizi po obou světových válkách vykáceli a zvěř téměř vyhubili. Teď se znovu snažíme najít balanc mezi ekologií a ekonomikou, protože dřevozpracující průmysl je pro region klíčový. Od roku 1967 jsme navíc pracovali na návratu jelenů do přírody. Tehdy byla situace tak žalostná, že jsme našli v lese jedinou laň, kterou jsme nechali připustit jelenem ze zoologické zahrady. Dnes už je to úplně jiné,“ popisuje reálie parku Paneveggio jeho ředitel Vittorio Ducoli. Dnes jsou jeleni naopak přemnožení a jejich počet musí regulovat myslivci. Vlk se totiž do Tridentska vrátil až v roce 2016 a v současnosti má smečka pouhých pět členů.
Ani tomuto parku se ale nevyhýbají přírodní katastrofy. Zatímco nám ředitel Ducoli popisuje jeho krásy, za ním naplno burácejí mohutné harvestery, jež kácejí stromy napadené kůrovcem. Stále se také potýkají s následky bouře Vaia, která v roce 2018 v celé Itálii pokácela více než 42 miliónů stromů. Zdevastované plochy se ale postupně zalesňují, a stejně jako po požáru v Českém Švýcarsku tu tak můžete pozorovat postupný návrat lesa do jeho původního stavu.
Stromy v parku Paneveggio nejsou jen krásné, mají také to nejlépe znějící dřevo na světě. Už před téměř třemi stovkami let kráčel mezi červenými smrky houslařský mistr Antonio Stradivari, jenž si pouhým poklepáním na kmen určoval nejlepší kusy, které pak používal na výrobu svých legendárních houslí. Dnes je tu vyrábí třeba i Ernesto Deflorian. V malé dílničce je vidět několik rozdělaných nástrojů. „Vyrobit jedny housle zabere i 200 hodin práce. Stejně jako Stradivari i já si kousky dřeva vybírám poklepáním. Dřevo musí rezonovat. A pak už jste to jen vy, dláta a lepidlo. Na slepení houslí se stále používá klih vyráběný z ryb nebo králíků, žádné moderní technologie,“ říká Deflorian.
Takto v údolí pracuje hned několik houslařů. Dřevo jim už přes sedmdesát let dodává společnost Ciresa z malého městečka Tesero. „Naše smrky rostou ve výšce více než tisíc metrů nad mořem. Pro výrobu hudebních nástrojů se ale hodí jen velmi málo kusů, v průměru to je tak jeden dva stromy z tisíce. Pro výrobu houslí potřebujete zhruba 150 let starý strom, na violoncello je to pak 200 let starý. Vyrábíme i rezonanční desky pro klavíry, křídla, harmonia i varhany. Ty nejkvalitnější kusy jdou do Evropy, ty méně kvalitní do Asie,“ popisuje majitel firmy Fabio Ognibeni. Když mě vyprovází, vzpomenu si na to, že vlastně celou dobu pátrám po českých stopách, a tak se zeptám, zda dodává dřevo i naší značce Petrof. Pan Ognibeni se usměje a ihned vypálí: „No samozřejmě! Hradec Králové. Tam jsem několikrát byl, dodáváme jim už roky, vyrábějí fantastické nástroje.“
