Memento jménem Bečva: Ani dva roky po katastrofě neznáme viníka. Selhal stát, úřady i odborníci

Stojím v proudu vody mířící z výpusti potrubí z víc než dvacet kilometrů vzdáleného areálu bývalé Tesly v Rožnově pod Radhoštěm do Bečvy. Nebývale vstřícné listopadové slunce se opírá do svižného toku, voda z rožnovské výpusti spěchá do hlavního proudu a chvílemi vystříkne po nárazu do mých gumáků až téměř ke kolenům. Držím se větve a mhouřím oči do oslňujících vodních prasátek. Je sobota, a i když kdesi v dálce sem tam zazní výstřel z honu, zurčení řeky dominuje všem zvukům.

Jdu dál podél Bečvy po jejím proudu, prodírám se náletovým křovím a sítí spojené náruče větví stromů, bořím se do klouzavé měkkosti bláta smíchaného s uhnívajícím listím a už jsem tady, na místě, kde 20. září před dvěma lety zaznamenali rybáři první hynoucí ryby. U hladiny sleduju život – hejna rybek se objevují a mizí spolu se záblesky slunce. Je vidět, že se alespoň částečně obnovil i bentos, tedy společenství všech živočišných a rostlinných organismů obývajících břeh a dno.

Vybavuju si slova rybářů, kteří v onu zářijovou neděli objevili jako první mrtvé ryby ve valašskomeziříčské části Bečvy a pak je spolu s ostatními mnohdy holýma rukama po pás ve vodě – protože je v tom příslušné státní instituce nechaly doslova vykoupat – vyhazovali na břeh. Mnozí přiznali, že brečeli. I staří chlapi. Prý to byl nejhorší zážitek jejich životů, říkali a ukazovali mi v telefonech fotky a videa, na nichž byly zachyceny