Na lůžko až v ohrožení života. Léčba duševně nemocných dětí je v nouzovém režimu. Na neurčito
Do nemocnice jen v akutním stavu, do ambulance na čekací listinu. A to v lepším případě. Někde nové pacienty nepřijímají vůbec. Velká část psychicky nemocných dětí tak volá o pomoc bez odezvy. Letitý problém s nedostatkem dětských psychiatrů v kombinaci s enormním nárůstem duševně nemocných dětí a mladistvých vyústily v krizi, která jen tak neskončí. Řešení státu? Ministerstvo mluví o dlouhodobých plánech, ne o východisku z aktuálního přetížení systému. Spoléhá na pomoc psychiatrů pro dospělé.
Je to strašná bezmoc, protože vy nevíte, jestli to dítě bude ještě zítra naživu, popisuje paní Markéta stav, ve kterém žije poslední rok. Její patnáctiletá dcera má deprese, úzkosti, anorexii a řeže se po těle. S tím, že bude matka sdílet anonymně její příběh, souhlasila. S paní Markétou se potkáváme samy v jejich domě. Od počátku rozhovoru je znát, jak je pro ni těžké a zároveň důležité o věci mluvit. Psychické problémy se u dcery objevily během epidemie covidu. „Byla v deváté třídě a s těmi všemi lockdowny a uzávěrami a nemožností se scházet se u ní začaly projevovat deprese, úzkosti, my jsme si vlastně nebyli jisti, co to je. Jeden večer vloni v únoru přišla pozdě večer uplakaná, že už to sama nezvládá, jestli ji můžeme odvézt do Motola na psychiatrii. My jsme byli hrozně překvapení, že to je takhle vážné, ale na nic jsme se neptali a jeli jsme. Tam jsme potom čekali do tří do rána a dcera naštěstí dostala poslední volnou postel na oddělení,“ vzpomíná paní Markéta.
Po šestitýdenní léčbě měla mladá pacientka přejít do ambulantního léčení. Ani se zprávou o hospitalizaci nebylo pro rodinu snadné najít jí lékaře. Obvolali prý desítky dětských psychiatrů, než našli ordinaci, která by dceru vzala do péče. Teď pravidelně navštěvuje i psychoterapeuta a čeká se na nástup na intenzívnější léčbu. „My jsme vlastně na nějakém čekacím listu na léčbu v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích už tři čtvrtě roku. A já se obávám, že dceru přeskočí někdo, kdo je akutnější. Pro Bohnice není tak vážný případ, protože to by musela asi ten pokus o sebevraždu reálně udělat, ale na stacionář pro dívky s poruchou příjmu potravy je zase příliš těžký případ. Takže my vlajeme ve vzduchoprázdnu. Přitom jsme měli několik měsíců, kdy já jsem nevěděla, v jakém stavu dceru najdu, když přijdu do pokoje. A to je prostě strašné,“ popisuje paní Markéta.
Osmnáctiletý Filip nám svůj příběh popisuje sám. I on se potýká s psychickými problémy. Trpí depresí, úzkostmi a hraniční poruchou osobnosti. „Že je něco špatně, jsem si uvědomil před rokem, kdy jsem začal mít velké emoční propady, a vlastně tři měsíce potom jsem skončil v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích a tam započala veškerá moje léčba, tam jsem strávil sedm týdnů. Potom jsem začal chodit každý týden na terapie, do stacionáře a začala ta moje hlubší léčba, snažíme se dostat ke kořenům toho problému. Občas mívám totální výpadek z reality, kdy si nejsem jistý, co z toho, co vidím a slyším, je reálné. V té chvíli je to těžké poznat. Mám i problém být mezi lidmi, z toho mám velké úzkosti,“ popisuje Filip.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
