Reportáž z inaugurace Petra Pavla ve Španělském sále: Emoce stříkaly, davy hlučely, bubáci chyběli
Kdo zažil někdy ve Španělském sále a přiléhajících místnostech Pražského hradu akce za Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana, musel být ve čtvrtek odpoledne při neformální části inaugurace nového prezidenta Petra Pavla, překvapený. Tolik emocí a povznesené nálady tato místa nepamatují. Jistě, veselili se především příznivci a podporovatelé Pavla, protože tvořili většinu pozvaných, ale přesto to bylo něco nebývalého.
Když se do sálu blížil nový prezident s manželkou Evou a spustily slavnostní fanfáry, dav se napružil, stovky lidí vytáhlo své mobily a byl to místy slušný rachot. Jako kdyby se nejednalo o inauguraci prezidenta, ale party lidí, kteří přišli slavit. A ona to byla party.
Prezident měl stručný proslov. První dáma, která opakuje, že nechce, aby ji oslovovali první dáma, k tomu dodala jen pár slov. Předchozí dva prezidenti, Miloš Zeman a Václav Klaus, vidět nebyli. Podle lidí z kanceláře prezidenta Zeman odjel brzy, protože neměl co slavit a nechtěl slavit. Klausovi se prý zase nelíbil Pavlův projev při úvodní formální části ve Vladislavském sále. Jenže exprezidentovi se vždy líbily pouze jeho vlastní projevy. Co by se dělo, kdyby se Zeman a Klaus pohybovali mezi podporovateli nového prezidenta ve Španělském sále, těžko říct. Asi by si vyslechli i hodně výtek.
Prostory pro odpolední novoprezidentskou trachtaci byly nacpány k prasknutí. Na některých místech se dalo projít jen s velkými obtížemi. Až tak půl hodiny po začátku osazenstvo prořídlo. Pokud jde o samotného Pavla a jeho manželku, tak ti od začátku až do konce zůstali v obležení davy. Nebralo to konce. Kolika lidem prezident podal ruku, těžko říct, řekl bych, že určitě několika stovkám jen v prostorách Španělského sálu.
Na místě byli ministři vlády v čele s premiérem Fialou, poslanci a senátoři vládních stran a mezi nimi malé ostrůvky opozičních zástupců. Doplňovali to herci, zpěváci, vědci, vojáci, kněží (ti se vždy u těchto příležitostí drží trochu stranou ve vedlejší místnosti). A samozřejmě všude postávalo a popíjelo mnoho rozzářených „pavlovců“.
Na hradní poměry bylo tentokráte dobré víno, ale bylo zjevné, že atmosféra nesváděla k nadužívání pití a jídla. Proto chyběly veselé excesy. Jako třeba když se legendární a opilý Ivan Magor Jirous v dobách Václava Havla za hluboké noci při oslavě státního svátku pokusil svlíknout (on se svlíkal ale na mnoha místech).
V jednu chvíli ve Španělském sále stál v rohu místnosti osamělý neúspěšný prezidentský kandidát Jaroslav Bašta. Vypadalo to, že vůbec nikoho nezajímá. Neslavil. Nepil alkohol. Říkal, že nemůže, protože si vzal antibiotika. Vypadal jako sám voják v poli. Zatímco jiný někdejší voják si jen desítky metrů od něj užíval nekonečného poplácávání, podávání rukou a úsměvů…
