Adéla Knapová: Ta krev nesmí zmizet. Aneb jak se píše reportáž o vraždě kolegy
Stojím před domem ve slovenské Veľké Mači a v hlavě slyším dutý hlas vraha Miroslava Marčeka, jak bez emocí popisuje soudnímu senátu, kudy tehdy přišel, kde stál, jak se díval dovnitř a pak vstoupil, jak v únoru 2018 zavraždil Jána a pak zastřelil i jeho snoubenku Martinu. Jak to tehdy mohlo být a co se odehrálo potom?
Dívám se na ten dům, opírám se rukou o plot, viděla jsem fotky z místa činu, slyšela přiznání a svědectví, vzpomínky pozůstalých, vyslechla rozsudky. Tak proč tomu pořád nedokážu věřit?
Jak se vlastně píše reportáž o vraždě kolegy, který byl popraven najatým zabijákem právě kvůli své práci? Protože ji dělal. Protože ji dělal dobře.
První dny po vraždách slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové před pěti lety tu pořád ještě byla možnost, že šlo o omyl, o šílence, o loupež… Ale Jánovi nejbližší kolegové i jeho rodina byli přesvědčeni hned, že motivem byla novinařina. Ján se díval pod prsty vlivným Slovákům. A jim se to nelíbilo. Věděl to Ján i jeho nadřízení, nejbližší prý měli poslední měsíce před tragédií obavy o jeho bezpečí. On sám dokonce nahlásil na policii výhrůžky od jednoho z těch, o jejichž mafiánských způsobech psal – od Mariana Kočnera.
Na tom, že nejvíc ležel v žaludku Kočnerovi, se shodli brzo téměř všichni, i vyšetřovatelé. Ti byli pod tlakem nejen kvůli nespokojenosti Slováků, jež vraždy Jána a Martiny vyhnaly do ulic, a dokonce svrhli Ficovu vládu (Kočner měl mít mimo jiné nadstandardní vazby přímo na tehdejšího premiéra Roberta Fica). Policie se vrhla do vyšetřování naplno i kvůli velkému mezinárodnímu zájmu, pomoc jí okamžitě nabídl Europol i FBI – na Slovensko se upřel zrak téměř celého světa. Vraždy novináře a jeho snoubenky se staly testem: patří skutečně Slovensko mezi civilizované země?
Pak přišlo zatýkání. Začaly prosakovat první informace o tom, proč a jak a za kolik… Nedalo se to popřít. Ján zemřel kvůli své práci. A „návdavkem“ zastřelil jeho popravčí i Martinu.
Novináři se nevraždí
Nepodléhat emocím. Nebo když už, tak co nejmíň, říkám si a nad hlavou mi seká vzduch vrtulník, jenž hlídá bezpečnost momentálně nejsledovanějšího soudního jednání snad v celé střední Evropě. Stojím kdesi na okraji slovenského Pezinku, za ozbrojenými psovody hlídaným plotem Specializovaného trestního soudu je už jen pole. Konec světa, chce se říct, dokud na vás zpoza břízky nevykoukne temná silueta dalšího ozbrojence v pohotovosti. Bezpečnostní rizika během soudu s vrahy novináře a jeho snoubenky nikdo nepodcenil. Což se nedá říct o hrozbách, jimž byl vystaven investigativec slovenských aktualit.sk před svou popravou.
„Ale on ty výhrůžky nebral sám vážně,“ slyšela jsem několikrát pronést zoufalým hlasem jeho příbuzné i kolegy.
A zcela to chápu. Protože si byl jistý tím, čím my všichni – že novináři se v civilizovaných a demokratických zemích nevraždí.
Mnozí z nás jsme to přece taky už zažili, že nám někdo vlivný, o jehož nepravostech jsme psali, vyhrožoval. I já jsem si jednu dobu klekala na silnici a dívala jsem se pod svoje auto, jestli neuvidím výbušné zařízení. I já jsem odmítla policejní ochranu. A nic se mi nestalo. Nic se nám nestalo. Nikomu z nás. Až na Jána.
A tak si opakujeme heslo Allfor Jan / Všechno a všichni za Jána. A děláme svou (i jeho) práci, píšeme o „jeho“ kauze, zároveň tím vzdáváme hold jeho památce.
Jsme u soudu s jeho vrahy. Každý den. Všichni společně s pozůstalými, k nimž cítíme něco jiného než k pozůstalým z jiných kriminálních kauz, jimiž se mnozí z nás zabýváme. Bude to znít divně, možná zvráceně, dost možná pateticky, ale Kuciakovi a Kušnírovi jsou něco jako naše vzdálená rodina. Rodina novináře. Jednoho z nás. Jestli jsme si dosud jakousi profesní propojenost neuvědomovali, nejen u soudu v Pezinku byla najednou hmatatelná. Nikdo jsme o ní nemuseli mluvit. Zkrátka tam byla.
A pořád přetrvává. Je přítomná i ve vděčném, byť zároveň k nesnesení zklamaném pohledu pozůstalých, kteří nám otevírají svá srdce i své domovy; i oni cítí, že nejsme jen cizí lidé, kteří píšou o jejich tragédii.
Dělat svou práci
O to je to těžší.
Nenechat si vyrazit dech bolestí a dojetím, když vás drží za ruku máma zavražděné Martiny a vzpomíná na svou dceru. Stojíme na parkovišti před soudem a kouříme. Zlatica mi odpovídá, jaké to je, sedět hodiny a hodiny naproti vrahům svého dítěte. Ptá se pro změnu mě, jak jsem mohla Kočnerův pohled vydržet – prý si toho nešlo nevšimnout, jak zíral.
Sedíme o několik týdnů později na pohovce u nich doma a prohlížíme rodinná alba.
Procházíme se nervózně před domem a čekáme na telefonát ze soudu, který nám má sdělit, kdy konečně padne rozsudek, a když se dozvíme, že se vše nečekaně odložilo, ta beznaděj a čekání a bezmoc vrazí matce Martiny Kušnírové klín do podkolenních jamek, rychle se opře dlaní o zeď, aby nespadla, ale to už jí volají rodiče Jána Kuciaka…
Chci jít stranou, nepřísluší mi být u toho ryzího zoufalství, ale Zlatica Kušnírová mě rázně zastaví máchnutím ruky. Mám ty další slzy vidět, mám to prožít s ní. Přesto je téměř nemožné to později popsat, zachytit v jednom z mnoha textů, jež o Jánovi a soudním procesu napíšu.
Stejně tak je téměř nemožné nevdechovat zoufalství, když před vámi klopí zrak Jánův táta, protože se mu do očí už zase derou slzy. Zkuste si zachovat odstup, objektivitu, nadhled…
Zkuste si to, vidět třesoucí se ruce Jánovy mámy a slyšet třísky v jejím dechu, které se jí v soudní síni s každým slovem Mariana Kočnera nebo Jánova vraha Marčeka zapichují do plic a srdce, ale nenechat se tím rozhodit.
Nenechat se ovlivnit ohlušujícím varem vaší vlastní naštvané krve, když se vám téměř s výsměchem dívá do očí muž, který ty vraždy podle všeho objednal. Chce se vám zařvat na něj, že novináři se přece nestřílejí. Přesto mlčíte, dál jen zíráte do jeho očí, a když nakonec to zosobněné zlo odvrátí tvář, napíšete si poznámku do bloku a pokračujete ve sledování výpovědi svědka.
Čekání na trest
Když soud s objednateli a vrahy Jána a Martiny v lednu 2020 začal, byly na lavici obžalovaných čtyři osoby. Hlavní strůjce Marian Kočner, slovenský podnikatel s mafiánskými praktikami a kontakty nejen na některé členy vlády, včetně tehdejšího premiéra. Jeho přítelkyně, oddaná a všeho schopná pomocnice Alena Zsuzsová a dva vykonavatelé: Tomáš Szabó a Miroslav Marček. Zprostředkovatel Zoltán Andruskó, který byl podle všeho spojkou právě mezi Zsuzsovou a Szabóem, začal spolupracovat a udávat už během vyšetřování a byl odsouzen dřív, než začal hlavní proces.
Právní zástupce rodiny Kuciakovy byl tehdy v Pezinku přesvědčen, že budou splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, a přesně to pro obžalované chtěl.
O tom, že všichni musí skončit za mřížemi s výjimečnými tresty, nepochyboval nikdo z nás. Možná to není profesionální, ale je to pochopitelné; novináři jsou také lidi.
Poslouchala jsem každou minutu, sledovala každého svědka, obžalovaného, právního zástupce, soudkyni i její senát. Zdálo se to tak jasné… Dokud jsem nemusela začít ve svých textech sama upozorňovat na to, že přestože není pochyb, kdo a co a proč, skutečných důkazů je nějak málo…
Pamatuju si, jak mě někteří kolegové z médií během přestávek, kdy jsme si povídali spolu s pozůstalými na parkovišti před soudní budovou, přesvědčovali (někteří dotčeně, že vůbec můžu takhle „chladně“ logicky myslet, když jde o jednoho z nás), že slabé důkazy nevadí, že je to přece i tak jasné.
A ono bylo.
Bývalý voják Marček u soudu přiznal, že právě on vraždil. Popsal to detailně. Szabó naproti tomu dlouho zapíral. Nakonec byl za vraždy odsouzen i on. Ale dvě hlavní figury Kočner a Zsuzsová za tento čin dosud odsouzeny nebyly. Právě pro nedostatek důkazů. Sice jsou oba ve vězení kvůli jiným trestným činům, to však nijak nesnižuje zklamání a pachuť selhání.
Rodiče Jána a Martiny nebyli schopni slov. A já vlastně taky ne. I když se to dalo čekat, protože vyšetřovatelé a žalobce zkrátka neodvedli dost dobrou práci.
A tak navzdory trestům pro oba nájemné vrahy zůstala smrt Jána a Martiny dosud vlastně nepotrestaná. Soud s Kočnerem a Zsuzsovou ale dál pokračuje a je možné, že se oba zavraždění snoubenci dočkají spravedlnosti letos v dubnu, kdy by mohl padnout konečný verdikt.
Téma o pětiletém výročí zavraždění novináře Jána Kuciaka i o novém filmu, který to připomíná, najdete v novém vydání Reflexu.
