Ženské góly, branky a body. Po fotbalistkách chceme ženskou atraktivitu, ale výkonnost jako muži

Pět tisíc sedm set třicet čtyři diváci. To je aktuální rekord v návštěvnosti na český ženský ligový zápas, který byl vytvořen na letenském sta­diónu na konci letošního března během derby Sparty a Slavie. Ženský fotbal zažívá boom nejen v Česku, ale po celém světě, ve sledovanosti i v podmínkách pro hráčky. Americké a kanadské reprezentantky si například nedávno vydobyly, aby dostávaly stejné odměny jako jejich mužští kolegové. Jenže k tomu byla cesta nesmírně dlouhá a náročná.

CÍSAŘOVNA FOTBALU

V Československu se vznik ženského fotbalu datuje do roku 1934 do brněnských Židenic, nejvyšší liga žen se pak u nás začala pravidelně hrát od sezóny 1968/69, zatímco v Anglii a dalších západoevropských zemích v 60. letech minulého století běžel mnohaletý zákaz ženského fotbalu.

O několik set kilometrů východněji, v rodných Heřmanicích v Podještědí, však do míče po­prvé kopla Eva Haniaková. Pozdější česká legendární obránkyně pak v květnu 1968 viděla v Liberci s rodiči hrát pražskou Slavii, kam o rok později přestoupila. Haniaková v dresu slavného klubu z Vršovic vyhrála tehdejší československou ligu jedenáctkrát, mezitím stačila porodit dva syny. V socialistickém Československu se ovšem fotbalistky netěšily ani zdaleka takové sledovanosti a popularitě jako jejich mužské protějšky – dokresluje to reportáž Československé televize Dívčí kopaná včera a dnes z roku 1981, v níž divákům hlas herce Františka Filipovského přibližoval tento sport následovně: „Hraje se téměř všude, kde hrají kopanou muži. Přesto je-li cosi tajemného mezi nebem a zemí, pak je to osud dívčí kopané. Dívky v rozpuku s nadšením věnují se hře, která nevrcholí žádným světovým šampionátem, ačkoliv mistrovství světa pořádá už kdekdo a s kdečím. Ať tak, či onak, ve všech fotbalových zemích vybíhají dívky nadále na hřiště, aby v potu tváře a zpravidla také v prachu škváry trénovaly sport, v kterém nelze vyniknout.“