Hospodská kultura v Česku skomírá. Čepované pivo je jako sociální síť, ale rychle ztrácí uživatele
Provozovatelé malých rodinných pivovarů i ekonomičtí lídři v oboru se shodují: hospodská kultura skomírá. „Jsem lokální patriot, naše rodina žije v Plasech už několik století. O tom, že se tady vařilo vynikající pivo, mi vyprávěl už můj děda a já jsem mu slíbil, že jednou se bude vařit zase,” líčí na letní zahrádce své pivovarské restaurace majitel pivovaru Plasy Petr Neumann
V roce 2012 se pan Neumann potkal s ředitelem Národního technického muzea, v jehož správě plaský pivovar po revoluci skončil, a líčil mu, že by chtěl navázat na staletou pivovarnickou a sladovnickou tradici na severním Plzeňsku. Nakonec se dohodli na pronájmu. Objekt pivovaru, kde komunisté zařízli vaření piva v roce 1967, byl před revolucí využíván jako sodovkárna a sklad. Budova byla v dezolátním stavu. Stát sice naznačoval, že by se na rekonstrukci podílel, ale ve výsledku zaplatil podnikatel všechno ze svého. Petr Neumann provozuje v Plasech vedle restaurace i soukromou zoo, v Německu vybudoval závod na zpracování masa a v gastronomii či pohostinství se pohybuje celý život. Přiznává, že situace v oboru není poslední roky růžová, ať už pohledem pivovarníka, či hostinského.
Z hospody do montovny
„Každý vám potvrdí, že covid byl pohroma. Byznys se nejdřív zastavil úplně, na čísla před covidem, co se tržeb týče, jsme se už nevrátili. Gastronomii přitom ovlivňovaly další faktory. Skokové navýšení cen energií se samozřejmě dotklo i hospodských a majitelů restaurací, ale v pivovarnictví, kde doslova topíte pod kotly, to byla katastrofa. Bavíme se o situaci, že nám najednou účty za energie vystřelily třeba o milion korun. Knížecí pivovar Plasy je přitom poměrně malá, lokální firma, výstavem se samozřejmě vůbec nemůžeme rovnat třeba Plzeňskému Prazdroji, který dodává do tisíců restaurací v republice a významně exportuje i do zahraničí. Naše pivo se aktuálně čepuje v šesti podnicích, dále prodáváme samozřejmě i lahvové. Pak je tu také nedostatek personálu. To je dlouhodobá bolest gastronomie, ale covidová nejistota problém ohromně posílila. Montoven a fabrik se uzávěry nedotkly. Restaurací ano, několikrát po sobě. A tak zaměstnanci z gastra odešli tam, kde měli jistý plat,“ vysvětluje Petr Neumann.
Nejhorší možná doba
Obdobný pohled na věc má i Zdeněk Kovář, tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje, lídra v pivovarnickém oboru: „Lze jednoznačně říct, že podíl sudového piva v celkovém objemu piva, které ročně prodáme, klesá. Restaurace byly během covidu zavřené dvě stě šedesát dní. Vliv na pivovarnictví byl samozřejmě značný. Začátkem loňského roku to vypadalo, že se obor nadechne, ale přišla válka a rostoucí náklady, v oboru gastra rekordní, vyšší než jinde. Spotřebitelé se začali velmi rozhodovat, za co a kde utratí své peníze. Klesá frekvence návštěv hospod. My v Plzeňském Prazdroji přitom vnímáme pivo a hospody jako zásadní součást české kultury. Hospody a pivo v nich jsou tradiční česká sociální síť. Snažíme se dokonce o zapsání tuzemské pivní kultury na seznam kulturního dědictví UNESCO. Kromě toho dává pivovarnictví možnost velké zaměstnanosti, nejen v pivovarech samotných, ale i v návazných oborech, například v zemědělství. Ale teď prodělalo pivovarnictví i na něj navázané segmenty trhu několik těžkých let a složitá situace dál trvá. Záměr vlády zvýšit DPH na čepované pivo tedy nemohl přijít v horší chvíli,” ukončuje mluvčí Prazdroje.
Velkou reportáž si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyjde 15. 6. >>>
