Peklo v pekle: Kilometr pod zemí je pořádné vedro. Sfárali jsme do posledního hlubinného dolu v Česku
Sousloví z titulku používám při komentování automobilových závodů, když se na dráze děje něco mimořádného. Život horníků v hlubinných dolech je mimořádný už svou podstatou. Věděl jsem to dávno, ale zblízka to poznal až v minulých dnech při reportáži pro Reflex. Stačilo několik hodin v poslední funkční šachtě v Česku, v Dole ČSM ve Stonavě na Karvinsku.
Žádná VIP akce, jsem v podstatě v roli uchazeče o hornickou práci, jen s tím, že pod zemí nebudu ani kopat, ani rubat, ani házet lopatou, ale fotit. Takže na začátek bezpečnostní školení a vysvětlení hlavních úskalí života pod zemí. Obratem jsem v plné výbavě jako každý opravdový havíř.
„Košulu nech v šatně a pod monterky si vem enem triko, dole je hic,“ slyším od školitelů v důlním, ještě povrchovém labyrintu. Horko mi je obratem. To když padáme k nitru země výtahem, přesněji řečeno otevřenou klecí. Letíme stovky metrů obrovskou rychlostí, ale žádné průvanové ochlazení nepřichází. Teplý, šachetním životem prosycený vzduch má navrch. Všechno tříská a rachotí.
Tma.
Jen při průletech důlních „poschodí“ se na okamžik zablýskne světlo.
Vystoupíme z klece, jsme v hloubce 903 metry a před námi je něco jako podzemní bulvár. Vyrážíme a jako vždy a všude se mi i tady rozjíždějí umělecká propojení.
Hledám románové Pestré vrstvy Ivana Landsmanna, který mě kromě jiného naučil říkat lahváči bubak. Slyším Jana Balabána, jak svým jedinečným způsobem o hornickém bytí vyprávěl, vrací se mi melodie i text písně Krtek skupiny Buty, v jejíž klipové podobě je roztomilým kouzlem Andrej Toader. A nad tím vším pod klenbou z hajcmanů vlaje promítací plátno s televizním opusem Dukla 61 Davida Ondříčka.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
