New York je mrtev. Jak se dnes žije na místě plném prázdných mrakodrapů?

Vykročila jsem odhodlaně do ulic ranního Manhattanu a těšila se, že zase po čase zažiju svoji nej­oblíbenější sportovní disciplínu, která se netrénuje nikde líp než v newyorské dopravní špičce – překážkový poloběh do práce. Pravidla této adrenalinové hry se mi za těch deset let strávených v New Yorku vryla pod kůži tak, že mám dodnes v Praze problém čekat na přechodu pro chodce na ­zelenou a, nedej bože, při tom ještě stát způsobně na chodníku, a ne ­aspoň metr ve vozovce. Jasně, můžete namítnout, že tenhle nepatrný náskok vám ušetří zhruba jednu sekundu času, ale v New ­Yorku se každý malý náskok hodí.

Aspoň takhle jsem se to snažila vysvětlit svému kamarádu Radimovi, který se letos na jaře přestěhoval do New Yorku za prací a měl své pochybnosti o tom, jestli mu tohle veskrze pro něj nepřátelské město vůbec ještě může – po dekádě strávené v Chicagu – něco zajímavého nabídnout.

„Je to divný, ale v tom New ­Yorku se nic neděje. Úplný mrtvo,“ psal mi první týden. „Je to trochu jako žít v zombie apokalypse.“

„Jseš si jistý, že jsi ve správném městě?“ ptala jsem se.

Už jsem slyšela různé lidi popisovat New York různými způsoby, ale „nic se tam neděje“ v tom většinou nefigurovalo. Tak jsem se mu nabídla, že za ním přiletím a pomůžu mu se v tom městě trochu zorientovat. Chtěla jsem, aby si New York zamiloval aspoň z poloviny tak, jak jsem si ho zamilovala já, když jsem tam od roku 2001 do roku 2012 bydlela. Taky jsem slyšela, že se New York „po covidu“ hodně změnil, ale metropole se mění neustále, takže jsem sama byla zvědavá, jak moc se změnila tentokrát.